Masarykovy školy v proměnách času

 Základní škola

Osudy Masarykových škol jsou úzce svázány s životem města Lomnice nad Popelkou a samozřejmě i s celospolečenským děním v našem státě. Vývoj těchto škol je v mnohém přímo odrazem dramatických historických milníků našeho národa od 30. let 20. století po současnost. Jejich nelehkým úkolem a posláním bylo poskytnout vzdělávání a připravit do života celé generace místních dětí vyrůstajících v podmínkách daného politickém klimatu. O to větší úcta náleží těm pedagogům, kteří dokázali překonat různá úskalí a dostát tak svému poslání.

V době výstavby se jednalo a dodnes jedná o největší budovu města, zároveň také i základní školu bývalého okresu. Pokud jde o plochu, rozsáhlejší se nacházela až v Hradci Králové. Stala se pýchou místních občanů a zákonitě jednou z hlavních dominant našeho města. Její monumentální architektura, poněkud odvážně se vymykající stávající místní maloměstské zástavbě, úspěšně navázala na lomnické moderní novostavby tehdejšího velkého stavebního rozmachu začátku 30. let typu Tylova divadla či městské spořitelny.

Traduje se, že po nelehkém a zodpovědném rozhodnutí zastupitelstva města v čele se starostou Vávrou o výstavbě nových škol, báli se její členové vyjít z radnice, aby jim jejich spoluobčané nevyčítali, že neúměrně zadlužili město. Ještě dnes musíme obdivovat odvahu, podnikavost a jejich prozíravost. Nesmíme také zapomenout, že stavba poskytla pracovní uplatnění mnoha místním firmám, cihelnami počínaje, přes celou škálu různých řemeslných oborů, až po dopravce. Znamenala zároveň výrazné zmírnění dopadů právě probíhající hospodářské krize na obyvatelstvo Lomnicka.

Největší radost však pochopitelně měli jejich uživatelé, kterým byla určena. Žáci a pedagogický sbor se tak dočkali důstojného „chrámu vědění a dílny lidskosti“, splňující nad očekávání všechny tehdejší moderní parametry. Nyní si již těžko umíme představit údiv malých žáčků ocitnuvších se v nekonečných chodbách nové několikapatrové školy s velkolepými schodišti a rozlehlými třídami. Do té doby znali podstatně skromnější školní objekty, mnohdy s vybavením a pomůckami ještě z dob c. k. monarchie.

V lednu 1933 došlo v suterénu dívčí školy na otevření jídelny pro žactvo všech škol. Snahu o zlepšení sociálních poměrů školní mládeže podporovaly od téhož roku také různé typy vyhlašovaných podpůrných aktivit např. polévková, mléčná, moučná, vitamínová nebo ošacovací akce.

Ve stejném období získalo až do roku 1947 v prvním poschodí chlapecké školy azyl i městské museum, původně umístěné na radnici. Jejími správci se v tomto období stali společensky aktivní učitelé František Mizera a Bohumír Kozák. „Musejní kabinet“, jak byla tato instituce, v tehdy daleko skromnějších poměrech než dnes, zvána, mohla veřejnost navštívit každou neděli od 9 do 11 hodin. Kromě „musejního a rodopisného odboru okresního osvětového sboru“ a „musejní rady“ pomáhali s jeho organizací také další učitelští kolegové a jednotlivci z řad školáků.

Svobodné výuce v duchu humanitních a demokratických ideálů Masarykovy první republiky, po jejímž hlavním tvůrci nesly hrdě lomnické školy své jméno, bylo dáno pouhých šest let.

Výrazem změny poměrů v období nacistické okupace za druhé světové války bylo odstranění Masarykova jména z názvu školy. Všude přítomná protektorátní cenzura zasáhla tvrdě i pokud jde o lomnické školy. Ze školních knihoven a kabinetů musely být odstraněny všechny knihy a pomůcky připomínající republiku. Velká část učitelstva byla nuceně penzionována. Do výslužby předčasně odešli řídící učitelé F. Fictum a J. Motejl, ředitelka měšťanské dívčí školy L. Strnadová, učitelky A. Petrová, M . Erlebachová a M. Bendová. Dva z učitelů místního pedagogického sboru, Antonín Winter a Jan Wiesner, zaplatili cenu nejvyšší. Byli zatčeni gestapem a hrubě prohledáni přímo ve třídách před zraky vystrašených žáků. Němčina se stala povinným jazykem, taktéž odebírání německého tisku. Došlo na odstranění veškerých českých nápisů a jejich nahrazení německo-českými. Někteří z učitelů se dočkali i povolání k totálnímu pracovnímu nasazení. Dusná atmosféra strachu vyvrcholila v období „heydrichiády“. Válečné události přinesly také školní nácviky protiletecké ochrany nebo finanční a materiální sbírky pro Německý červený kříž. Žáci byli nuceni shromažďovat strategické suroviny určené hlavně válečnému průmyslu – sbíraly se kovy, papír, hadry, kopřivy, kaštany, ostružníkové listy atd.

V říjnu 1942 byli v celé dívčí škole ubytováni příslušníci Hitlerovy mládeže a průchody na chodbách se oddělily uzamčenými „katry“. Obě školy se tak musely vejít do chlapecké. Českému žactvu vedení školy doporučilo neprocházet školním parkem a do budovy vstupovat pouze bočním vchodem. Stalo se tak hlavně z bezpečnostních důvodů, jelikož docházelo k různým incidentům včetně ohrožování střelbou z oken ze strany HJ a úrazů našich žáků. Na konci války v březnu 1945 musely být uvolněny některé přízemních prostory pro evakuované německé obyvatelstvo utíkající před postupující Rudou armádou.

Již 3. května 1945 se Lomnice nad Popelkou přidala k povstání proti okupantům. Důležitou součást těchto historických dramatických událostí tvořily právě kulisy budovy místních škol. Téhož dne zde byla odzbrojena část německé vojenské posádky a Vlasovci. 4. května lomnickou revoltu potlačil německý vojenský oddíl přivolaný z Jičína, který obsadil školu jako jedno z center odporu. V prostorách školní budovy byl nacisty umučen jeden z povstalců – František Vojtíšek; zde byli také vězněni a odsud na popravu odvedeni S. Kozák, V. Pěnička a J. Uhlíř. Jedna z městských kronik uložených v muzeu obsahuje i černobílé fotografie znázorňující atmosféru těchto revolučních událostí a neutěšený stav některých školních interiérů ze dne 6. května po definitivním útěku Němců z Lomnice n. P.

Po odstranění škod byly lomnické školy v září roku 1945 v ovzduší osvobozené republiky otevřeny opět jako Masarykovy školy. Jedním z prvním poválečných školních počinů se stala spontánní finanční sbírka obou škol, dívčí i chlapecké, na obnovení vypálených Lidic. Výnos 10 461 Kč byl odevzdán místnímu národnímu výboru.

Došlo také na uctění památky obětí z řad lomnického učitelstva.Pietní akt, při kterém byla na schodišti chlapecké školy odhalena pamětní deska z leštěného hnědého mramoru se jmény mučedníků za svobodu A. Wintrem a J. Niesnerem, proběhl dne 5. 5. 1947.
Na začátku téhož roku bylo zahájeno pravidelné vysílání školního rozhlasu i ve škole dívčí. Pro nižší stupeň vždy ve středu, pro vyšší stupeň v pondělí od 10 hodin do 10,30. Program vysílání se pravidelně zapisoval do třídních knih. Chlapecká škola byla rozhlasovým zařízením vybavena již v roce 1941. Zavedení této technické vymoženosti do všech tříd obou škol znamenalo zlepšení možnosti komplexně a včas informovat jak učitele, tak hlavně žáky.

Rok 1948 přinesl nejen pro lomnické školy, ale pro celou republiku další dalekosáhlé celospolečenské změny. Znamenal také opětovné zmizení Masarykova jména z názvu školy. Kovová písmena nápisu se znovu po necelých třech letech ocitla v půdním prachu budovy ve snaze o veřejné zapomnění a v průběhu dalších let se, bohužel, ztratila a nedošlo již k jejich dohledání.
V roce 1953 proběhlo v rámci jedné z mnoha školních reforem sloučení chlapecké a dívčí školy. Jednalo se o celorepublikový nový výukový trend iniciovaný a podporovaný tehdejším ministrem školství dr. Zdeňkem Nejedlým, po kterém byla pojmenována i budova Jeslí v bezprostřední blízkosti školy.

Na škole tehdy působila celá řada různých zájmových kroužků Pionýrské organizace: Mičurinský, turistický, myslivecký, fotografický, technický, dramatický, pěvecký, dovedných rukou, přátel knihy, kynologický, recitační, divadelní, letecko-modelářský a požární. Získaly i některá ocenění. Např. dvě dobře připravené zdravotnické hlídky obsadily v okresní zdravotnické soutěži první místo. Dalším z aktivních kroužků byl včelařský, jenž využíval dřevěný včelín situovaný v pravé části školního parku.

Žáci se v průběhu let zapojovali do rozličných školních a celostátních kulturních i sportovních akcí např. „Tyršův odznak zdatnosti“, včetně nácviků na Spartakiády, dále různých typů olympiád (matematická, fyzikální, chemická, biologická, dějepisná aj.), recitační soutěže „Puškinova památníku“, soutěže poznávání rostlin, dětských pěveckých sborů atd.

V souvislosti s hudebními aktivitami je nutné zmínit učitele a významného kulturního činovníka Jiřího Matlase, který v roce 1954 založil při pedagogické škole „Podkrkonošský symfonický orchestr Zdeňka Fibicha“, v té době jediný amatérský orchestr v hradeckém a libereckém kraji. Od školního roku 1962 – 1963 působila na základní devítileté škole paní Zdena Lokajová, která navázala na činnost dětského pěveckého sboru dívčí měšťanské školy, který založil v roce 1941 učitel František Konečný. V polovině 60. let zakládá dětský pěvecký sbor, později nazvaný „Červánek“. Během let úspěšně absolvoval stovky různých vystoupení, ať už v našem městě nebo v rámci výměnný koncertů sborů bývalého Východočeského a Severočeského kraje. Nejvýraznějším úspěchem „Červánku“ se stalo ocenění „Stříbrná snítka“ – druhé místo v krajské soutěži dětských pěveckých sborů v Holicích.

Vyšší ročníky každoročně odpracovaly rozličné veřejně prospěšné práce, a to především na družstevních polích – především se jednalo o podzimní vybírání brambor. Část získaných finančních prostředků se stala vítaným příjmem do školního rozpočtu.
3. června roku 1962 byla v centru parku před školou odhalena bronzová socha „Pionýrky“, dílo akademického sochaře Miroslava Pangráce z Prahy, o rok později doplněná o podstavec z leštěné liberecké žuly. Poněkud paradoxně vyznívá fakt, že podle původního projektu Ing. arch. Viktora Šulce z Prahy (jak vyplývá z dochovaného celkového perspektivního pohledu na stavbu Masarykových obecných a měšťanských škol ze srpna 1930), měla původně místo sochy „Pionýrky“ stát „parková fontána“ a po stranách sochy J. A. Komenského a T. G. Masaryka.

Symbolickým a vlasteneckým počinem krátce po okupaci vojsk Varšavské smlouvy bylo vysazení lípy „Svobody“ v pravé horní části školního parku. Stalo se tak 26. září 1968 za hojné účasti učitelstva a žáků. Hlavním iniciátorem této akce byl tehdejší ředitel školy pan Jan Bílek.

Následující období „normalizace“ znamenalo opětovnou změnu politického kurzu a ovzduší ne nepodobné analogickým situacím z let 1939 a 1948. V duchu doby probíhaly různě zaměřené aktivity, ať už se jednalo o soutěž „V zemi, kde zítra již znamená včera“ nebo „Co víš o Únoru, SNB a LM“, „Pochod za rudým praporem“, „Písně přátelství“ atd. Vítanou změnou od školních povinností se jistě stala pro žáky různá každoroční filmová, divadelní a další kulturní představení, školní výlety či dopravní výchova pod názvem „Zlatá zebra“.

Poslední třetina 20. století byla přes všechny těžkosti a rozporuplnosti doby ve znamení řady stavebních akcí. Šlo o výraz snahy mnoha generací obyvatel Lomnice nad Popelkou o rozšíření a zvelebení tohoto výjimečného školního areálu. V letech 1968 – 1977 se budovalo, a to především svépomocí, školní hřiště. V roce 1974 se začala realizovat přístavba školní jídelny dokončená v roce 1977, v jejímž přízemí se krátce nacházela i dobově laděná „Síň tradic“. Jídelna slouží dodnes vedle stravování také i jako víceúčelový prostor suplující chybějící školní aulu, např. při zahajování nového školního roku a vítání prvňáčků (Původní prvorepublikový „přednáškový sál“ se zajímavou architektonickou výzdobou včetně sloupů a ozdobného stropu se až do otevření pedagogické školy nacházel nad starými dívčími a chlapeckými tělocvičnami. Zde se také tehdy konaly různé přednášky, výstavy např. kreseb a ručních prací žáků obou škol, dále besídky, koncerty a díky jevišti i úspěšná školní divadelní představení).

Vyznavači saunování jistě přivítali otevření sauny v roce 1985, jejíž součástí je také možnost příjemného společenského posezení. Stavební aktivity pokračovaly ve škole, která dnes opětovně nese jméno T. G. Masaryka, též po roce 1989, a to s ještě větší intenzitou. Byly zmodernizovány učebny chemie a fyziky, provedena náročná plynofikace kotelen, zrekonstruovány šatny, zřízen kiosek pro žactvo a jídelna pro mimoškolní strávníky. V polovině 90. let se z darů zdejšího muzea instalovala na chodbě školy v prvním patře stálá galerie 26 obrazů prezentující dílo lomnického rodáka akademického malíře Franty Patočky. Stalo se tak výměnou za jednu ze dvou původních rozměrných plastických map Lomnicka, která se nyní nachází v přírodovědné expozici muzea.

V roce 1995 škola přivítala vzácného hosta, tehdejšího ministra školství Ivana Pilipa, který si školu se zájmem prohlédl a s učiteli pobesedoval v prostorách učebny výtvarné výchovy.

Od roku 2000 slouží žákům nová školní knihovna. Ve stejném roce byla zahájena výstavba prostorné sportovní haly dokončená v prosinci 2001. Následovala generální rekonstrukce celé budovy školy (částečně za provozu) včetně výměny střešní krytiny, oken, opravy omítky, zvelebení a rozšíření hřiště s umělým povrchem. Jednalo se o největší stavební počin v rámci školy od jejího postavení v roce 1932. Slavnost ukončení rekonstrukce proběhla za velkého zájmu veřejnosti v červenci roku 2002 k 70. výročí od postavení budovy.

V plánu je také odborná rekultivace přilehlého parku včetně rekonstrukce venkovních schodišť, opěrných zídek a další úpravy. A tak jubilejní rok 2012, kdy si připomínáme 80. výročí vzniku, zastihuje základní školu T.G. M. v „plném lesku a dobré kondici“. Kéž je i nadále „studnicí vědomostí a pramenem poznání“ jak pro dnešní mládež Lomnicka, našeho společného domova, tak také další potomky, kteří přijdou po nás!

autor – Mgr. Jan Drahoňovský – ředitel muzea