Z muzejních vitrin a depozitářů – Šlechtova knihovna

Šlechtova knihovna

Nejenom lidé, ale také předměty mají své osudy, mnohdy velmi spletité. Nejinak tomu bylo i s takzvanou Šlechtovou knihovnou, dnes umístěnou v samostatném prohlídkovém okruhu v prvním patře městského muzea (Šlechtův hrubý dům), který mapuje a připomíná historii a tradici této nejvýznamnější místní patricijské rodiny. Jedná se o pět samostatných 260 cm vysokých bohatě vyřezávaných skříní z 2. poloviny 19. století černé barvy s masivními broušenými skly s rostlinnými motivy doplněné o bájná zvířata, v současné době sestavené do tvaru „L“ (plus jedna malá upravená skříňka, jelikož se nedochovala vrchní prosklená část). Jak je muzeum získalo je až námět na neuvěřitelný románový příběh.

Vše začalo v roce 1994, kdy jsme rozhodili sítě, a přihlásil se nám jeden ze starožitníků s typem na zakoupení historické knihovny. Do té doby byla totiž v muzeu na uložení knih pouze zcela obyčejná tuctová knihovna tvořená nekrytými policemi. O nabídku jsme se začali zajímat a zajeli na uvedenou adresu na rohu náměstí v Železnici. S majitelem jsme se dohodli na rozumné ceně 12 000 Kč. Jedna ze skříní byla již bohužel prodaná železnickému sousedovi, něco asi také podlehlo zkáze, jelikož se jednalo o dlouhodobě neobývanou budovu bývalého kupce pana Zajíčka. Avšak podstatnou část masivních těžkých skříní se nám podařilo vlastními silami a díky autodopravě pana Františka Svobody dopravit do lomnického muzea a umístit v prvním poschodí nově se rodícího památníku rodu Šlechtů. Skříně plně vyhovovaly našim potřebám, ať už z estetického hlediska v historických interiérech nebo k uložení většiny ze sedmi tisíc titulů našeho knižního fondu, o jehož sesbírání měla největší zásluhu paní Marie Šlechtová, jejíž portrét od Čeňka Suchardy visí na čestném místě této místnosti. Knihy milovala natolik, že si jednu z nich nechala dokonce symbolicky namalovat na stůl, u kterého na obraze sedí. Knihovna obsahuje tituly sepsané v cca dvaceti jazycích, nejstarší a nejvzácnější pocházejí z 16. století. Nacházejí se zde též šlechtické a židovské seznamky, monografii rakousko-uherské monarchie, různé typy slovníků, včetně Ottova naučného a také sbírky zákonů z pozůstalosti nechvalně proslulého lomnického občana JUDr. Václava Aleše, jednoho ze tří přísedících prokurátorů při vykonstruovaném procesu s oficiálním názvem tzv. Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, v 50. letech 20. stol.

Jak již bylo řečeno, kupní cena byla dohodnuta na dvanáct tisíc korun. Ve stejnou chvíli jsme získali nabídku z rakouského kláštera v Brücku, kde v předešlém roce zemřela poslední příslušnice lomnické větve rodiny Šlechtů Zdena, která se těsně po válce stala řádovou sestrou Vilibaldou. Po nezbytných písemných formalitách nám skutečně z kláštera zaslali její pozůstalost skládající se kupodivu z finanční částky shodné výše – dvanácti tisíc, díky níž jsme měli možnost knihovní skříně zakoupit, aniž bychom zatížili muzejní rozpočet. Poté nastoupil restaurátor pan Zábranský z Husy u Sychrova, který částečně poničený nábytek opravil a sestavil do požadovaného tvaru „L“. Nábytek přesně „zapadl“ do historického interiéru, až to vypadalo, jakoby zde byl takříkajíc odjakživa.

Dle různých indicií jsme tušili, že to tak skutečně bylo, ale definitivní jistotu jsme nabyli až po letech, kdy muzeum navštívila paní Tomešová z Jablonce nad Nisou, dcera pana Melicha, majordoma, neboli správce Šlechtova hrubého domu, ještě za původních majitelů, která zde vyrůstala. Ve svých vzpomínkách si vybavila, že tyto skříně stávaly v pracovně pana Petra Šlechty, avšak v jiné části budovy, ale taktéž v prvním poschodí (dnes je zde situována expozice historie a tradice sportu na Lomnicku. V době realizace nové expozice Šlechtů v polovině devadesátých let zde tehdy bydleli nájemníci, a jelikož tyto prostory nemělo muzeum k dispozici, knihovna byla zřízena v původní Šlechtově ložnici, ze které se však až na vestavěnou francouzskou skříň, nekompletní toaletku a ručně malované tapety nezachovalo nic).

Nově získané knihovní skříně, jež si Šlechtové kuriózně díky pozůstalosti po Zdeně neboli Vilibaldě znovu zaplatili, se tak vrátili do původní budovy na Husově náměstí v Lomnici nad Popelkou, reprezentativním sídle průmyslnické rodiny Šlechtů. Doplnili tak historický mobiliář, který se v průběhu let ,bohužel, ztenčil na odhadovaných třicet procent. Dle pamětníků si něco v minulosti odvezli příbuzní Šlechtů, další část zmizela v rámci květnové revoluce, řada věcí by se našla ještě nyní v různých domácnostech našeho města… Dnes se již nedozvíme, jakou cestou a řízením osudu byla z Lomnice odvezena Šlechtova knihovna. Na rozdíl od mnoha jiných věcí se však „domů“ opět vrátila.