Náhodná tragédie
Průčelí Šlechtova Hrubého domu na lomnickém Husově náměstí zdobí pamětní deska věnovaná památce obětí květnového povstání z řad našich občanů. Je tomu právě sedm desítek let, kdy byla za velké účasti veřejnosti slavnostně odhalena odbojářskou legendou Prof. Vladimírem Krajinou. Stalo se tak po roce a jednom dni od tragédie – 6. května 1946. Alespoň tak to uvádí Ing. Jaroslav Zuzánek v publikaci „Občané Lomnice nad Popelkou a blízkého okolí v boji za svobodné Československo“. Popisuje i další podrobnosti. Akce se zúčastnil také škpt. Wohlmuth ze Semil, první poválečný předseda národního výboru továrník Josef Mizera, Sokoly zastupoval br. Holendr, a čestnou stráž drželi členové „Mizerovy skupiny květnových bojovníků“ a členové Sokola Lomnice n. Pop. Nechyběl ani pěvecký sbor Bořivoj. V Drbohlavově městské kronice je však uveden datum konání slavnostního odhalení o den dříve 5. května 1946. Jak se později dočtete, není to jediná nesrovnalost v údajích týkajících se těchto událostí. Bronzová pamětní deska je dílem akademického sochaře Vlastimila Večeři. Obsahuje v centrální části reliéf dívky se smutečním věncem a po stranách text „Na věčnou paměť hrdinných občanů ubitých Němci 5. května 1945“ a pět jmen obětí, které zahynuli v květnových dnech posledního roku války v našem městě – Václava Pěničky, Stanislava Kozáka, Jaroslava Uhlíře, Josefa Kunta a Františka Vojtíška. Dějiny netvoří jenom známé osobnosti, ale i prostí obyčejní lidé, kteří na válku většinou doplácejí nejvíce.
Čtyři pocházeli z Lomnicka, pátý nejmladší teprve 21letý Jaroslav Uhlíř z Lužan za Jičínem. Jak se stalo, že se právě on objevil kritického dne před popravčí četou u zdi dnešního muzea na lomnickém náměstí?
Narodil se 29. října 1923 v Pouchově u Hradce Králové v rodině koláře Aloise Uhlíře a jeho manželky Růženy. Vzhledem k neklidným časům a k faktu, že se jejich domov nacházel poblíž letiště a místu proto hrozili nálety, přestěhovala se rodina za války do Lužan. Absolvoval s vyznamenáním Odbornou pokračovací školu pro živnosti kov zpracující v Nové Pace. Mistrovskou zkoušku vykonal u pana Josefa Stoklasa, strojního mechanika v Jičíně. Po vyučení našel zaměstnání u fy Tempus v Roškopově u Staré Paky, kde se vyráběly součástky do letadel. Byl nadějným sportovcem, jak dokazují dochované diplomy a ceny. Např. 6. července 1941 mu udělil Sportovní klub Lužany diplom za přespolní běh dorostu na 3 kilometry, kde se umístil na třetím místě. O několik dní později 27. července v rámci sportovního dne, který pořádalo Mladé národní souručenství ve Dřevěnici, získal dokonce první místo na 1700 m v čase 5 minut 40,4 vteřiny. V Lužanech vedl v letech 1942 – 1944 lehké atlety a sám závodil za atletický klub v Nové Pace. Věnoval se i lyžování. Po válce plánoval studium průmyslové školy.
V osudný pátek 4. května 1945 si J. Uhlíř díky svému profesnímu zájmu o techniku prohlížel před lesíkem blízko Lužan na hlavní silnici Jičín – Nová Paka pod kopcem zvaným Babák odstavené německé vojenské auto. Byl však v nesprávný čas na nesprávném místě. Ve stejnou dobu, bohužel, přijela na místo kolona SS. Němci J. Uhlíře v domnění, že se jedná o partyzána, postřelili a odvezli koňským povozem nejprve do nemocnice v Jičíně. J. Uhlíř ještě stačil vzkázat po sousedovi domů, že jej Němci odvážejí pravděpodobně do nemocnice. Odtud ho ještě v noci přemístili do školy v Lomnici nad Popelkou, kde sídlilo místní velitelství SS. Poslední noc před popravou strávil čelem ke zdi ve školní místnosti č. 64 společně s Václavem Pěničkou a Stanislavem Kozákem (o jejich osudu podrobně čtenáře informoval v dubnovém čísle LN v roce 2007 pan Vladimír Mikule). Ve stejné místnosti byl surově ubit pažbami pušek a kopanci i holič František Vojtíšek, který společně s Josefem Kuntem, jenž byl těžce raněn německou hlídkou, když se nezastavil při legitimování v dnešní ulici Dělnická a Němci ho nechali vykrvácet, tvořili další české oběti květnového povstání v Lomnici nad Popelkou.
O tom, co se dělo v dopoledních hodinách 5. května 1945, kdy v našem městě vrcholilo stanné právo, nás informuje hned několik dobových pramenů. Např. noviny „Lomnicko v odboji“, vydané Československou stranou národně-socialistickou v Lomnici n. Pop. k návštěvě našeho města ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny ke konci roku 1945. V článku nazvaném „Nejsmutnější den v Lomnici nad Popelkou“ odborný učitel František Kopecký doslovně píše: „Nejsmutnější den v našem městě bude 5. květen 1945. Ten den bude v dějinách města dlouho vzpomínán. Asi o desáté hodině dopolední vyšel z dívčí měšťanské školy, v níž bylo velitelství SS, smutný zástup tří statečných hrdinů, doprovázených eskortou 12 SS v trojstupech, jímž velel mladý černovlasý Němec, šikovatel, neznámého jména. Došli až na roh Šlechtova domu, kde se trojstup rozdělil tak, aby devět SS mohlo míti dostřel … při aleji, kdežto jeden trojstup jen přihlížel k vynesení rozsudku, který z papíru přečetl dotyčný šikovatel. Po přečtení byl prý tento hrůzostrašný ortel spálen, ale podobného nemohu nic potvrdit, protože jsem nic takového neviděl. V tu chvíli poněkud zrychleným krokem spěchal sem předseda měst. spr. komise Bedřich Šlechta, aby snad zabránil nerozvážnému činu a krveprolití, leč marně. Hoši se vztyčenými pažemi musili se vyrovnati ke zdi na špičkách nohou a vzpaženýma rukama, které jakoby o milosrdenství boží prosily, naposled vzepjali se jako tichá modlitba k nebesům s vypětím všech sil, načeš prostřední blondýn loučí se naposledy s kamarádem Pěničkou, který stál při rohu Šlechtova domu k hotelu Praha, druhou pak podává Uhlířovi na levé straně. Stáli tu tito hrdinní mučedníci jako ukřižovaní při tomto srdcervoucím loučení, odevzdaní do vůle boží, stateční v mysli, hledící v tvář vrahům, nikoli vzad k nim, nýbrž nebojácně hleděli ustrnulým zrakem lhostejnosti vpřed, salutujíce vrahům ještě, načež padla salva v deset hod. dvacet minut a bezvládná těla krvácejí na dlažbě. Dosud ještě, zdá se, jeví krajní Pěnička známky života, ale zdvižen šikovatelem, střelen do hlavy browningem a tím obraz hrůzy dovršen! Nikdo tu nebyl, kdo by jim poskytl útěchy při loučení a žádný doktor, ač tu byl jeden SS opatřen ženevskou páskou, nevěnoval tomu pozornost, zda život tří hrdinů dohasl … Po odchodu se sbíhají lidé z horního rohu náměstí k místu popravy. Sestra Pěničkova pí Doležalová, objímá svého bratra v tratolišti krve, ale jen nakrátko se s ním vidí. Z radnice kdosi volá, aby náměstí bylo ihned vyklizeno, ježto je nebezpečí z náhlého příchodu německých stráží na místo činu. Náměstí je opět prázdné, jen obecní metaři Erben se svým starším pomocníkem přinášejí nosítka, pak kbelíky s vodou a košťaty smývají nevinou krev mladých nadějných hochů, kteří s výrazem jasného úsměvu při posledním pohledu a pozdravu městu dávali najevo, že se blíží hodina osvobození a vítězství spravedlivé věci. Krev smyta vodou do rigolu před hotelem Praha, jen zející ostrost střel v odrolené omítce vyznačuje, jak mířeno přímo do srdce našich mučedníků.“ Z následujícího textu F. Kopeckého se dozvídáme, co následovalo poté: „Mrtvoly pak byly odneseny na hřbitov městskými zřízenci a zprvu pochovány při Suchardově hřbitovním kříži na rohu k západu, ale odtud vykopány před jejich exhumací v úterý dne 8. května. A zas nastalo hrobové ticho. K 11. hodině dopolední (5. 5. pozn. autora) přijíždí opět nákladní auto s ozbrojenými SS od Jičína, zahýbá od radnice ke Šlechtovům, kde zpomaluje, chvilku zastaví a zase se rozjíždí do Jičína.“ Tehdy se Němci z Lomnice definitivně stáhli.
V další městské kronice, kterou v roce 1945 sepsal ředitel měšťanské školy chlapecké v. v. František Večerník, tuto událost popisuje těmito slovy nadepsanými „Velký pátek a Česká Golgota na lomnickém náměstí“. „Ze školy po desáté hodině vidím – četou popravčích vojáků obklopeni – jdou 3 naši národní mučedníci, hrdinové Stanislav Kozák, Václav Pěnička a Jaroslav Uhlíř. Zdá se, že chtějí zastaviti před hlavní a bočnou zdí kostelní, dívali se vrahové na ni, ale jdou dále a staví je před Šlechtovým domem na chodníku. Vztyčeni, nebojácni, loučí se vzájemně. V 10.20 popravčí kati zalící, třesknou výstřely a těla mučených klesají k zemi. Marná byla prosba předsedy správní komise Ing. B. Šlechty o milost. O rozsudku bylo již rozhodnuto německým vojenským velitelstvím v Jičíně. Ještě na zemi je výstřely dorážejí. Všichni ihned odvezeni na hřbitov a tam pochováni: A v duších našich lidí tolik bolesti a utajeného hněvu. Pane Bože, smiluj se … , což není spravedlnosti za tolik slz z usoužených a ustrašených tváří matek, žen i dětí a tvrdých mužů o hrůze tohoto vraždění, tak mluvili lidé s bolestnou soustrastí, citovým myšlením lítostí mučeníkům a živou účastí jejich rodičům, přátelům při náhlé smrti drahých bytostí. Byly tu ztráty životů, byl to smutný bolestný den májový.“ Tento text lomnického kronikáře je zajímavý také tím, že je zde zachována zmínka o váhání Němců, kde popravu uskutečnit. Krátce uvažovali o boční zdi kostela sv. Mikuláše z Bari. Poté bylo vybráno „vhodnější“ místo u Šlechtova Hrubého domu. Malé odbočení. Je skutečností, že obětí mohlo být v tomto čase „litice válečné“ v Lomnici podstatně více. Kronika též zaznamenává níže uvedenou informaci: „Když v pátek zatčené občanstvo řadili na náměstí (před radnicí, pozn. autora), počítal poručík Schwindel v parčíku stromy, zda-li stačí pro oběšené. Známe Němce, jak řádili v Lidicích … ale válka umírala, byla z nich už jen páchnoucí mrtvola. Popravy lomnické byly již posledním záchvatem Furor Teutonicus.“ Další skupina lomnických občanů určených k popravě byla vězněna ve Valdicích. Exekuce však již nebyla provedena, po propuštění se měli hlásit na velitelství v Jičíně. Z toho však pochopitelně sešlo, každý z propuštěných samozřejmě utíkal rovnou přes Tábor domů…
Vraťme se však k původnímu tématu. Ve stejné kronice se zachovala i vzpomínka tehdejšího předsedy místní správní komise (dnes bychom řekli starosty města) Ing. Bedřicha Šlechty, který běh událostí vylíčil ze svého úhlu pohledu osoby zodpovědné za správu města. „Dne 5. května v sobotu v 8 hod. ráno byl jsem volán na německé velitelství, kde mi bylo sděleno, že dopoledne po 10. hod. budou tři občané na náměstí zastřeleni a jeden ze zatčených prý zemřel během noci. Tento rozkaz působil na mě celou svojí hrůzou. Ptal jsem se jen, kteří to jsou, ale nedostal jsem ani odpovědi. Další rozkaz byl, abych se postaral o to, aby ihned zastřelené mrtvoly byly odneseny na hřbitov a též během noci zemřelý ze školy a bez církevních obřadů pohřbeni. Dále bylo nařízeno, abych se postaral o to, aby četníci hlídali hřbitov a nikoho mimo těch, kteří budou pohřbívati mrtvé, tam nepustili. Další rozkaz zněl, abych zařídil vyklizení náměstí a přilehlých ulic. Byla to těžká cesta ze školy na radnici, kde jsem tuto zprávu sdělil. Netrvalo dlouho, vidím z oken radnice, že četa vojáků vede tři muže před náš dům. Běžím jim naproti a prosím poručíka, aby zabránil tomuto zbytečnému krveprolévání. On mě však hrubě odbyl. Je to rozkaz z Jičína a já nemohu nic dělat. Viděl jsem ještě, jak je stavějí ke zdi, a celý rozrušený jdu do radnice. Slyším rány a první oběti lomnického odboje klesají k zemi. Poručík přistoupil ještě k zastřeleným a každému prostřelil pistolí hlavu. Po popravě byly mrtvoly obecními zřízenci odneseny do márnice na hřbitově, jakož i mrtvý ze školy. Pak jsem byl opět volán na velitelství do školy, kde jsem byl dotazován, zda bylo již zařízeno odklizení a pohřbení mrtvých. Řekl jsem, že musí býti přeci dříve vykopán hrob, což nebude dříve hotovo až k polednímu. Žádal jsem, aby bylo dovoleno pohřbíti popravené v rakvích a povoleny církevní obřady, což po dlouhém vyjednávání bylo povoleno. Zašel jsem hned na hřbitov a zařídil důstojné pohřbení zastřelených.“ Podle pamětníků prý tehdejší nejvyšší představitel města Bedřich Šlechta před velícím důstojníkem poklekl a prosil o milost pro odsouzené, aby nedošlo téměř na konci války ke zbytečnému krveprolití. Určitá nejasnost panuje i v počtu obětí, které dostaly tzv. „ránu z milosti“. F. Kopecký píše pouze o Václavu Pěničkovi, kdežto B. Šlechta se výslovně zmiňuje o všech třech.
Městskému kronikáři sdělil svoji zprávu o popravě také velitel místního posádkového velitelství kapitán čsl. armády Václav Šimerka, v době revoluce městský důchodní, který se soustředil hlavně na vysvětlení, proč tomuto krveprolití nezbránili místní partyzáni. „Dne 5. května rána po 8. hod. přišli na radnici asi 4 němečtí vojáci s poddůstojníkem, a když jsem se jich tázal, co si přejí, velmi energicky se domáhali zbraní … V 10 hod. po vyklizení náměstí došlo k zastřelení u Šlechtova domu … Popravu provedlo 6 střelců s jedním velitelem. Popravě nebylo možno zabrániti pro nedostatek zbraní (byl by k tomu potřeba kulomet). Značnou vzdálenost našich (partyzánů, pozn. autora) v lesích a rychlost, s jakou poprava byla provedena. V poslední chvíli pokusil se pan předseda správní komise zabrániti popravě tím, že běžel k veliteli posádky do škol. Bylo mu však řečeno, že velitel není oprávněn popravu odsunouti, protože je to rozhodnutí nějakého soudu. Pak bylo nařízení odklizení mrtvol a jejich tajné pohřbení za četnické asistence … Popravení tak svými životy vykoupili životy naše a jsme jim proto zavázání nehynoucí vděčností.“ I v této vzpomínce najdeme rozpor. V. Šimerka uvádí šest střelců plus velitel, F. Kopecký dvanáctičlennou eskortu, z toho devět střelců, které velel šikovatel. Rozdílné údaje se dají vysvětlit ani ne tak dlouhou časovou prodlevou (k zaznamenání došlo těsně po válce), jako spíše emocionálně vypjatou atmosférou kolem popravy.
Krátkou zmínku o popravě najdeme i v publikaci „Město sucharů a textilu Lomnice nad Popelkou“, vydanou těsně po válce. Zde Libor Kosař v článku „Lomnický květen 1945“ píše: „Sobota 5. května. Den májový, den slunečný – ale tolik tíže, tolik bolesti! Vrcholí martyrium šesti let okupace. Zatímco ozbrojení bojovníci mají obsazeno okolí a nedovolují Němcům vzdálit se z města a postupovat na Semily – ve městě na náměstí za mrtvolného ticha kráčí k popravě před Hrubý dům tři hrdinové … V 10,10 hodin pleskotavě zaduní salva, hrdinové padají. Další výstřely z pistole německé bestie, která naše chlapce doráží. Slunko svítí, děla duní. Míra snesitelnosti není navršena, ale dávno už přetekla. Město se dusí bolestí.“ Autor výše uvedených řádků zde uvádí na rozdíl od ostatních pisatelů poněkud jiný čas popravy – o deset minut dříve.
Problematiky záchrany odsouzených se dotýká dle mého soudu velmi objektivně a s vědomím, že „po vyhrané bitvě je každý generál“, i kronikář Večerník. V pasáži nazvané „Genese lomnického odboje“ na straně 76 píše: „Ještě za revolučních dní byli mnozí občané, kteří nebyli spokojeni vývojem událostí, obrany i útoku proti Němcům a to nesprávnou organisací odbojové skupiny. Proč nebyly zataraseny a obsazeny silnice, aby se do města Němci nedostali? Proč nebyli při prvém útoku zaskočeni? Muselo dojíti k popravám? Kdo dal rozkaz k likvidaci boje? Proč město bylo ponecháno osudu? … Vědělo se, že Němci útok obnoví většími silami, proto bojové skupiny pro nedostatek zbraní stáhli se do lesů. Bylo to správné? 4. května Němci obsazují Lomnici, střílejí po lidech a zatýkají. Bylo rozumné, že nedošlo k boji proti vetřelcům. Němci byli v přesile, Jičín nedaleko (posádkové město, pozn. autora), měli možnost město vypáliti, mohli desítky zatčených občanů pověsiti. Můžeme děkovati Osudu, že ztráty na životech i na majetku nebyly veliké … Jičín a Paka neměly ztrát, také ničeho proti Němcům nepodnikli, lehce se pronáší kritika. Odsuzuje-li někdo nečinnost květnových bojovníků 4. a 5. května nesoudí správně, protože výsledek útoku s nedostatečnými zbraněmi a přesile byl velice pochybný a Němci, jak známe, mohli natropit nesmírných škod na lidech a majetku. Tímto klidem bylo město zachráněno za prvních revolučních dní a za dalších dní chránili květnoví bojovníci se zbraněmi město i okolí před ustupujícími německými hordami … Nadšení a bojovný postoj jednotlivců byly ovšem statečné, ale v tak vážné chvíli a odpovědnosti svědomí a spoluobčanům musel rozhodnouti rozum a cit a ty také rozhodly a město bylo zachráněno. Tato pasivita byla za stávajících poměrů nejrozumnější.“
Zprvu bylo pro místní záhadou, kdo je nejmladší z popravených a odkud pocházel. Nikdo ho totiž neznal. V kabátě nešťastného J. Uhlíře se však nalezl zápisník nadepsaný jménem a příjmením. Křestní jméno ale bylo poničeno a čitelné zůstalo jen … lav; a tak se stalo, že v kronice města zapsal tehdejší kronikář chybně jeho jméno jako Václav a ne Jaroslav. Do zmíněného zápisníku si J. Uhlíř stačil napsat: „Drazí, přišel jsem k tomu jako slepý k houslím, nevím, co bude dál … a poslední pozdrav.“
K exhumaci všech našich květnových obětí došlo 8. května. Tehdy také identifikoval J. Uhlíře jeden z jeho spolupracovníků z roškopovské firmy Tempus a uvedl, že žil v Lužanech. Následně smutnou zprávu zavolali z lomnické radnice do lužanské hospody pana Vícha. Až tehdy se nešťastní rodiče dozvěděli o smrti syna. Následující den 9. května se konal pohřeb, kterému předcházelo rozloučení se všemi obětmi v místní sokolovně. Pouze Stanislav Kozák, který měl těsně před svatbou, ležel jako svobodný v bílé rakvi. Na rozdíl od J. Uhlíře, jelikož nikdo do té doby nevěděl, že je také svobodný. Obřadu se zúčastnila i část rodiny, která se dostala do sokolovny oklikou, protože v centru hrozilo nebezpeční střelby. 22. června bylo tělo J. Uhlíře v semilském krematoriu zpopelněno. Urna byla 6. července 1945 uložena na hřbitově v Nové Pace, kde mu kamarádi nechali zhotovit pomník. Po smrti jeho otce v roce 1968 byla pak urna převezena na hřbitov do Hrádku nad Nisou, kam v roce 1970 při 25. výročí smrti přijela jeho památku uctít i delegace Města Lomnice n. Pop. Dnes se ostatky J. Uhlíře nacházejí v kolumbáriu stejného města.
3. prosince 1947 mu byl udělen prezidentem republiky „Československý válečný kříž 1939“ in memoriam. Kromě toho obdržel in memoriam také medaili „Na paměť odboje proti nacismu 1938 – 1945“ od ONV Nová Paka a medaili „ONV v Semilech účastníkům odboje 1945“. Vzácné památky společně s jinými dodnes pietně uchovává rodina sestry J. Uhlíře Soni Procházkové.
Krátce po krvavé exekuci se nacisté z Lomnice definitivně stáhli. 8. května v 18.15 národní výbor přejímá s konečnou platností správní moc a vydává první prohlášení. Jeho členové také zavěsili kytice na zeď, kde byli popraveni naši mučedníci. Z popraviště se stalo pietní místo. Oběti květnového povstání jsou v našem města od té doby každoročně uctívány položením věnců za účasti vedení města, členů Sboru pro občanské záležitosti a zástupce Svazu bojovníků za svobodu. Nejinak tomu bylo i letos.
Až půjdete někdy kolem, vzpomeňte si alespoň krátce na pětici našich mučedníků z roku 1945. Tomu nejmladšímu, Jaroslavu Uhlířovi, bylo tehdy pouhých 21 let. Do odjezdu nacistů z Lomnice n. Pop. zbývala poslední hodina. Do konce války po dlouhé šestileté okupaci pouze několik málo dní … Mgr. Jan Drahoňovský