Mýtická hora Tábor

 Mýtická hora Tábor

Hora Tábor, výrazná dominanta kraje, zvaná též „Maják Lomnicka“, je známým poutním místem a turistickým cílem severovýchodních Čech. Tyčí se jižně nad městem Lomnice nad Popelkou ve výšce 683 m n m. (původně udáváno 682 nebo dokonce 684 m n. m.). V době předbělohorské se dokonce název hory používal i v oficielním pojmenování města – Lomnice hory Tábor nad Popelkou nebo i v opačném pořadí Lomnice nad Popelkou hory Tábor.
Profilace hory se začala utvářet v období prvohor, kdy se trhlinami v zemské kůře dralo na povrch žhavé melafyrové magma. Další vliv mělo i třetihorní chrlení čedičového magmatu, po jehož vychladnutí a utuhnutí vznikla hora. Na jejím vzhledu se po další miliony let průběžně podepisovala vodní a větrná eroze, ale i měnící se vegetace, v poslední fázi částečně regulovaná také člověkem. Výslednicí všech těchto přírodních a lidských sil je táhlý zalesněný kopec.
Nejstarší minulost Tábore je zahalena šerem pohanského dávnověku. Můžeme zde v této době předpokládat pěstování pohanského kultu v podobě uctívání Svantovíta a jiných bohů, a to hlavně při letním slunovratu.
První osadníci výraznou horu nad Lomnicí původně nazývali Chlum. Stejný obecný název pro vyvýšeninu nese v Čechách řada míst. Starší pojmenování „naší“ hory zachovala vesnička Chlum na jejím severním svahu nedaleko pod vrcholem. Dnešní název hora Tábor získala po biblické hoře Tabor (595 m n. m.) nacházející se v oblasti Galileje západně od jezera Kineret. Prý z jižní strany se Tábor tvarem podobá svému izraelskému jmenovci. Podle křesťanské tradice se na hoře Tabor událo Proměnění Páně, jenž popisuje Nový zákon. V průběhu Proměny prý promlouval Ježíš k Mojžíšovi a Eliášovi, který předpověděl jeho smrt. Na paměť této události byl na hoře v dnešním Izraeli vystavěn kostel Proměnění Páně. Kostel stejného zasvěcení poutníci naleznou i na Táboře u Lomnice nad Popelkou.
K historii hory Tábor neodmyslitelně patří také pověst, podle které se zde kolem roku 1350 při své cestě do Kladska zastavil první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic a zanechal zde na památku vlastnoručně vyřezaný kříž. V období husitských válek byl kříž uschován na neznámém místě. V následujících letech se prý na Táboře ukazovala světla a v zemi zvučely zvony. Poté, co kartuziánští mniši z dnešních Valdic uspořádali procesí na posvátnou horu, „zázračně nalezli“ kříž v hromadě kamení a odnesli jej do svého kláštera. Později kříž vyměnili za jiný z fíkového dřeva, který s původním tělem Krista vrátili na Tábor, kde byl vystaven na hlavním oltáři a uctíván poutníky. O tento krucifix dotýkané obrázky a růžence těšily se velké úctě mezi věřícími, zvláště v době protireformace. Na památku znovunalezení kříže podnikali každoročně kartuziáni procesí na Tábor, a to až do roku 1782, kdy byl klášter v dnešních Valdicích zrušen. Tolik pověst, my jenom dodejme, že nejvýznamnější dochovaná gotická památka Lomnicka je dnes po dohodě s Římskokatolickým farním úřadem v Lomnici nad Popelkou pietně a hlavně bezpečně uložena ve zdejším městském muzeu. V poutním kostele Proměnění Páně na hoře Tábor mohou návštěvníci zhlédnout pouze její kopii ze 70. let 20. století.
V době husitské se zde setkávali vyznavači podobojí a horlivě četli Písmo svaté. Jak patrno z mnoha zápisů, utrakvistické pobožnosti se tu konaly ještě na začátku 17. století. Je možné, že tehdejší majitelé lomnického panství Jan a Beneš z rodu Košíků, stoupenci Husova učení, podobně jako jinde na panstvích husitské šlechty, iniciovali biblický název hory.
Již ve druhé polovině 14. století zde stála dřevěná kaple, kterou v roce 1527 za Viléma z Valdštejna nahradil kostelík, opět ze dřeva, jenž na horu dovezli z kumburských lesů obyvatelé vsi Dílce. Díky inventárnímu zápisu z lomnického kostela z roku 1583 víme o existenci pozlaceného kalichu, jenž „dán … na hůru Tábor od Matěje poutníka z Prahy“. Byl zde až do roku 1637, kdy došlo k vyrabování božího stánku nepřátelskými vojáky. Kostel z kamene v barokním stylu nechala vystavět tehdejší majitelka lomnického panství hraběnka Konstancie z Morzinů. K dopravě stavebního materiálu prý nebylo použito povozů, vše potřebné vynosili sami poutníci. Dne 28. června 1813 zavítala na Tábor vzácná návštěva – rakouský císař a český král František I. Habsbursko-Lotrinský. Vedle Táborského Ježíška (dnes repliky) je nejcennější památkou z bohatého barokního interiéru oltářní obraz, jehož autorství je připisované významnému českému malíři Petru Brandlovi. V roce 1945 zde byla osazena mramorová deska s textem: „Na věčnou a vděčnou paměť u příležitosti děkovné poutě za ušetření našeho kraje od litice válečné padlým hrdinům za svobodu vlasti věnují katolíci z farnosti Lomnice nad Popelkou“.
Velkým fenoménem je každoroční konání táborských poutí, které mají velmi starou tradici sahající snad až do období rozšiřování křesťanské věrouky v našem kraji. Tehdy se církevní představitelé snažili vytlačit původní slavnosti novými křesťanskými svátky a rychleji tak vymítit pohanské obyčeje. Od těch časů se zde slaví církevní Svatodušní svátky, nebo-li letnice, které jsou padesát dní po Velikonocích. Hlavní poutě o letnicích se konaly nejprve ve Svatodušní úterý a od roku 1786 došlo k přesunutí na pondělí. Dnes probíhají předcházející sobotu a neděli. Na tzv. malou pouť se chodívalo v neděli po 6. srpnu, a to vzhledem k zasvěcení poutního kostela „Promění Krista Pána“. Do třetice se zde 14. září drží svátek „Povýšení Svatého Kříže“. V minulosti se také konaly poutě na „Svátek Všech Svatých“.
S určitostí víme, že pobožnosti bývaly hojně navštěvovány již v 16. století, kdy ale poutníci přijímali ještě podobojí. V té době byla totiž většina obyvatel Čech utrakvistického vyznání, a to až do období rekatolizace v průběhu třicetileté války. Je až s podivem, že podobojí způsobou se o táborské pouti přijímalo až do konce 17. století. Poté se pobožnosti postupně začaly konat zcela v katolické režii, jak dokládá i dochovaná náboženská literatura z přelomu 18. – 19. století týkající se především propagace legendy o „Táborském Ježíškovi“.
Od konce 19. století se nejfrekventovanější poutní komunikací stala tzv. „lomnická cesta“. Z iniciativy Ignáce Hornycha bylo podle ní vztyčeno 13 cihlových kapliček s reliéfy odlitými v blanenských železárnách, které polychromoval lomnický kaplan Knížek. Na soklech jednotlivých zastavení jsou po pravé straně vyryta jména donátorů, ať už šlo o lomnické průmyslníky, bohaté měšťany nebo tovární dělnici. Nad nimi byla z čedičových kamenů (tzv. kyklopské zdivo) postavena kaple Božího hrobu a do ní pořízena dřevěná socha Krista v životní velikosti, řezbářské dílo Ferdinanda Stuflessera z Tyrol. Křížová cesta byla slavnostně vysvěcena 22. srpna 1898. Vodou z blízké studánky „Křížovka“ si poutníci omývali oči v důvěře, že se zbaví zrakových potíží a pověrečně do ní házeli křížky z větviček. Komu se křížek potopil, ten prý do roka zemře. Továrníci Teodor Mastný a Václav Hornych nechali studánku vyzdít a nad ní vztyčit výklenkovou kapličku, dílo kameníka Bílka z Horního Újezda, se sochou „Krista uzdravujícího Lazara“. Model zhotovil profesor Stanislav Sucharda. Sochu samotnou vytesal jeho otec Antonín z Nové Paky.
Již v 80. letech 18. století táborskou pouť využívali i rozliční trhovci, dále také prodavači kramářských písní a flašinetáři, většinou vojenští vysloužilci, kteří lemovali všechny cesty k Táboru. Záduší jim z počátku půjčovalo kramářské stoličky a prkna; jejich pronájem byl součástí poplatku za prodejní místo. Bývalo zde nejvíce perníkářů a obrázkářů, kterým se také říkávalo „modlitbičkáři“. Ti prodávali obrázky svatých na skle i na plechu, kolorované rytinky Táborského Ježíška, porcelánové sošky, růžence, kropenky, ale také kramářské tisky poutních písní a modlitbiček. Ve 40. letech 19. století byly na jižní a západní straně postaveny dřevěné boudy, které si většinou pořizovali lomničtí výrobci sucharů, pláteníci a soukeníci. Prodejci své zboží vynášeli na Tábor od května do listopadu také každý pátek, kdy se zde konaly hojně navštěvované bohoslužby spojené se zpovědí. Poslední bouda byla stržena na přelomu 80. a 90. let 20. století. Dnes už existují pouze jejich fotografie nebo věrné modely.
Hora Tábor není známa pouze jen jako jedno z poutních míst, ale také od druhé poloviny 19. století je již významným turistickým cílem. O jeho propagaci měly v minulosti rozhodující zásluhu především tři subjekty: Okrašlovací spolek, dále Volné sdružení pro úpravu Tábora v Lomnici n. Pop. a Klub československých turistů. V druhé polovině 19. století došlo v Čechách k velkému rozmachu otevírání turistických rozhleden. Ideální rozhled na všechny strany jakoby Tábor předurčoval k vystavění objektu tohoto typu. A tak již v roce 1888 zbudoval Okrašlovací spolek na zděné podezdívce dřevěnou, 22 metrů vysokou, rozhlednu s vysazeným živým plotem kolem ní. Byla postavena jilemnickým tesařským mistrem Pošepným za sumu 1600 zlatých. Její nosné části nebyly však nijak chráněny před povětrnostními vlivy, a proto rozhledna začala brzy chátrat. Přispěl k tomu patrně nevhodný výběr smrkového dřeva, jelikož konstrukci ve střední části napadla velmi brzy houba. A tak po devíti letech provozu muselo dojít na její rozebrání. Obdivuhodným úsilím přátel turistiky a řady lomnických rodáků byla nákladem 23000 Kč postavena stavitelem Slabou z pulických cihel proslulé parostrojní cihelny knížete Colloredo-Mansfelda elegantní 35 metrů vysoká vyhlídková věž, které, jak referoval tehdejší tisk: „nebylo co do krásy rovné široko daleko“. Její slavnostní otevření dne 17. září roku 1911 za hojné účasti obyvatel se stala velkou veřejnou událostí. Ochoz se nachází ve výšce 29 metrů nad zemí (707 m n. m., špička věže 713 m n. m.) a vede k němu 145 schodů. Výška rozhledny je mimochodem větší než nadmořská výška města Vysoké nad Jizerou nacházející se v Krkonoších. Odvážnému podniku předcházela mnoholetá finanční sbírka organizovaná turistickým odborem Okrašlovacího spolku, který neúnavně shromažďoval potřebnou hotovost. Hlavním iniciátorem této myšlenky se stal řídící učitel Josef Tichánek (1853 – 1927), dědeček filmové a divadelní herečky Věry Tichánkové, který byl jednatelem spolku, amatérským meteorologem, astronomem a nadšeným propagátorem Tábora v jedné osobě. Ještě po letech vzpomínali potomci, že byl pan řídící více na rozhledně než doma. Mnoho sezón poutavě a zasvěceně provázel Josef Tichánek návštěvníky po rozhledně. Zcela po právu dodnes nese jeho jméno. Velmi brzy se stala oblíbeným a vyhledávaným místem vyznavačů turistiky. Jen od jejího otevření až do roku 1922 ji navštívilo na 64 tisíc lidí.
Vyhlídky z táborské rozhledny patří bez nadsázky k nejhezčím v celých Čechách. Z jejího ochozu je za ideálních podmínek možné shlédnout celou čtvrtinu naší země včetně památného Řípu, pásu hraničních hor, řady zřícenin hradů na okolních kopcích, modré stužky říček a zrcadla rybníků širokého okolí. Kdysi prý bylo možné za dobrého počasí spatřit i věže Chrámu sv. Víta na Pražském hradě.
Málo známou skutečností je, že velkým vzorem pro realizaci táborské rozhledny byla tehdy již stojící rozhledna na Černé studnici. Další zajímavostí je také fakt, že v suterénu asi nejznámější české rozhledny na pražském Petříně se nachází stálá expozice věnovaná géniovi Járovi Cimrmanovi, kde nechybí ani zmínka o jeho údajné návštěvě na Táboře v Tichánkově rozhledně u Lomnice nad Popelkou. Několikrát se stala též místem zájmu filmařů, např. v rámci pořadů „Toulavá kamera“ nebo „Rozhlédni se, člověče“.
Pozornost členů Okrašlovacího spolku se nesoustředila pouze a jen na zbudování rozhledny, ale pojali velkorysý plán postavit v její bezprostřední blízkosti i turistikou chatu. Po přikoupení pozemků a zboření staré Sezimovy hospody, nechali postavit novou turistickou chatu otevřenou v roce 1913 a nazvanou po významném propagátorovi turistiky, lomnickém průmyslníkovi Ignáci Hornychovi (1827 – 1916). V průběhu let doznala chata několik zásadních stavebních proměn a úprav. Původně byla od rozhledny oddělena, poté spojena terasou a ještě později se k ní zcela přimkla. Došlo i na vyvrtání 45 metrů hluboké studny (1919-20) a stavbu nové horské silnice (1922), kterou vyprojektoval rada okresního úřadu Ing. Bohumil Jirounek. Hlavní spojnice Tábora byla vybudována nákladem 190000 Kč a pojmenována opět po Ig. Hornychovi. V roce 1934 ukončil Okrašlovací a turistický spolek činnost a rozhlednu i chatu převedl do majetku Klubu československých turistů.
Po odtržení příhraničí republiky v říjnu 1938 byl Tábor s přilehlými horskými oblastmi nostalgicky pojmenován „Malé Krkonoše“. V průběhu protektorátu využívalo chatu „Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě“ jako zotavovací tábor nazvaný „Chlum“. A tak zde po tuto dobu vlála vlajka s nacistickou svastikou. Z dochované pamětní návštěvní knihy vyplývá, že chatu a rozhlednu navštívil i tehdejší ministr financí dr. Josef Kalfus. Z dalších zajímavých návštěv můžeme jmenovat poválečného ministra průmyslu, obchodu a živností Jaroslava Kratochvíla, spisovatele Josef Štefana Kubína, atleta Emila Zátopka a jiné. Na přelomu 60. a 70. let 20. století zde měla radiovou hlásku Československá lidová armáda.
Největšího rozkvětu se chata dočkala v čase, kdy zde působila rodina Šaldova. Následovalo ale i období rychlého střídání majitelů a provozovatelů. V 90. letech 20. století došlo dokonce na uzavření obou objektů. Naštěstí se našel nový investor (manželé Jaroslav a Zdena Sobotovi z Jičína), jenž oba chátrající objekty zrekonstruoval a nově otevřel veřejnosti – restauraci zvětšenou o další patro v roce 2006 a o rok později se zpřístupnění dočkala i rozhledna. Díky umístění antén a technologického zařízení se rozhledna zvýšila o tři metry.
Tábor však není jen rozhledna s chatou a poutní kostel. Návštěvník na vrcholu, v jejím bezprostředním okolí i na úpatí hory objeví celou řadu dalších zajímavostí včetně nové dominanty viditelné z dalekého okolí. Vedle historické rozhledny zde nyní stojí železná konstrukce třicetimetrového vysílače českých radiokomunikací, která je do jisté míry naší daní za technický pokrok. Kontroverzní stavba, od 90. let minulého století podstatně měnící siluetu Tábora, však poskytuje vysílání např. Českého rozhlasu 2 – Praha na frekvenci 106,9 MHz.
Na vrcholu se ještě nachází oplocená umělá nora pro výcvik loveckých psů ve správě Okresního mysliveckého sdružení Semily s nově instalovaným altánem.
Svah Tábora k obci Chlum s tzv. Malým a Velkým bubnem je v zimních měsících vyhledávaným místem sjezdových lyžařů, kteří zde mohou využívat i vlek. Okolí lemuje bezpočet částečně udržovaných běžeckých tratí, poskytující dokonalé vyžití vyznavačům bílého sportu.
Milovníky romantiky jistě mile překvapí Alainova věž (540 m n. m.) zbudovaná v novogotickém slohu mezi lety 1858 – 62 podle projektu knížecího stavitele Josefa Pruvota pro Kamila Rohana. Třináct metrů vysoká věž na polygonálním osmibokém půdorysu původně sloužila jako vyhlídka a neobvyklý kamenný honosný lovecký posed. V interiéru se kdysi nacházelo dřevěné točité schodiště a lavice podél zdi. Okna byla zasklena barevnými vitrážemi. Podobný architektonický rukopis s rozhlednou Štěpánkou v Jizerských horách prozrazuje stejného autora obou zajímavých staveb. Současný majitel Město Lomnice nad Popelkou přistoupilo k postupné rekonstrukci této památky. Věž byla pojmenována po Alainu Rohanovi podobně jako kříž na obecné lesní cestě směrem od vsi Košov na Tábor. Stojí na uměle navršené mohylce obehnané dřevěným plůtkem. Kamenný kříž, u jehož paty je deska s textem „Alainův kříž, modlete se za něho“, nechal zde vztyčit Kamil Rohan na památku milovaného synovce Alaina, který zemřel 28. září 1857 při koňských dostizích na zámku v Košťanech ve věku pouhých 27 let. Kníže si neštěstí kladl za vinu, a tak zde umístil kříž, nejprve z osikového dřeva, jenž po roce vystřídal kamenný. Povolaný sobotecký kameník jej zhotovil jako přesnou napodobeninu původního osikového se všemi suky a záhyby dřeva. Kamil Rohan zde potom často trávil dlouhý čas při modlitbách a vzpomínkách na svého příbuzného. Štědře prý také odměňoval ty, které viděl se u Alainova kříže zastavit.
Do třetice je s rodem Rohanů na území Tábora a v bezprostředním okolí spojena i další památka, lovecký zámeček ve stylu švýcarské alpské architektury, který se nalézá v Oboře obklopen malým arboretem s cizokrajnými stromy. Areál, jenž prochází postupnou revitalizací, doplňuje ještě přilehlý rybník s malým ostrůvkem. Zámeček vznikl přestavbou starší myslivny v 60. letech 19. století. V interiérech se dochovaly vyřezávané stropy a ostění, část původního mobiliáře je uložena v místním muzeu.
První zmínka o Oboře, která se dělí na malou a velkou, pochází již z konce 16. století. Částečně byly oplocené s branami a přechody. Lesní cesty se pravidelně udržovaly pro panské kočáry, pěšinky u zámečku byly vysypány bílým pískem. Panstvo areál využívalo především v rámci podzimních lovů, jak potvrzuje dochovaná pamětní kniha návštěv. Ozdobou táborských obor bylo v 19. století velké stádo jelenů, později daňků; údajně až 130 kusů. Krmeni bývali na pěti místech, u kterých stály seníky a věžičky pro jejich pozorování. Tato místa se nacházela u loveckého zámečku, jezera, Alainovy věže, v Loučkách a v Roklinách. Okolo roku 1890 došlo k jejich odstřelu, jelikož začali ve velkém ničit smrky a duby. Nad každým poraženým kusem byla v zámečku vystrojena malá slavnost. V roce 1896 zůstali v Oboře pouze čtyři kusy, které se nikterak nedařilo nadehnat. Začalo se jim proto říkat „Chytráci“. Ani oni však neunikli svému osudu. Poslední kus hajný zastřelil u rybníka …
Tábor se v minulosti dostal i do písní, např. v „Písni o Táborském Ježíškovi“ a v tzv. „Lomnické hymně“. Text známé lidové písně „Horo, horo vysoká jsi“ se podle některých badatelů vztahuje také k našemu Táboru. S horou je spojena i lidová pranostika týkající se počasí – „pokud Tábor pustí bouřku a mraky, je zle“.
Na úbočích Tábora se také nacházejí zajímavé ukázky lidové architektury a drobných sakrálních a dalších památek, především v obci Kyje a Ploužnice. Z kapliček jmenujme barokní se sochou Piety z roku 1734 (Kyje) a klasicistní ze 2. poloviny 19. století (Ploužnice). Z plastik alespoň sousoší Korunování Panny Marie z roku 1851 (Chlum), kříž z roku 1852 (Kyje), obě dílo významného žernovského kameníka Jana Zemana a kříž z roku 1857 (při cestě z Lomnice na Tábor). V Peklovsi pod Táborem se nalézá legendami opředený smírčí kříž z roku 1761.
Za zmínku stojí i další zajímavosti – od roku 1996 vyhlášená přírodní památka rašelinné Jezírko pod Táborem na jižním úpatí hory (výměra 0,29 ha) s nedalekými dvěma prameny řeky Cidliny, tvořící pravostranný přítok Labe, který se do největší české řeky vlévá u památné slavníkovské Libice. V okolí se vyskytují vzácní zástupci fauny a flóry mnohdy ohrožených druhů.
Přilehlé okolí je pozoruhodné i z hlediska geologického a sběratelského. Na jižních svazích Tábora v lomu Doubravice se primárně těží k průmyslovému využití melafyry, ale nacházejí se zde také drahé kameny, především acháty a jaspisy.
Řada zkamenělin byla nalezena při stavbě železničního úseku Kyje – Ploužnice v letech 1905 – 1906, kde se trať do skály zakusuje několika mohutnými zářezy. Největší zásluhy o průzkum této lokality a sběr cenných vzorků, které jsou prezentovány jak v Národním muzeu v Praze, tak i v Městském muzeu a galerii Lomnice nad Popelkou, měl geolog profesor Jan Benda.
Sama železniční trať je mimořádným technickým dílem se stoupáním s průměrnou hodnotou 24promile a nejvyšším položeným místem celé dráhy v místě železniční zastávky Ploužnice (530,6 m n. m.). Podobně jako silnice v úseku Pekloves – Košov oddělující Tábor od Kozlovského a Košovského hřbetu (v minulosti hlavní spojnice Lomnice se světem), jenž v některých úsecích patří mezi nejstrmější komunikace v Čechách. Ani to by však nemělo odradit potencionální návštěvníky zdejšího kraje. Odměnou za jejich námahu jim bude návštěva pohostinné oblasti s mnoha pozoruhodnostmi.
V roce 2012 došlo v prostorách městského muzea a galerie k otevření nové stálé expozice věnované výhradně „táborskému fenoménu“, kde jsou soustředěny exponáty, dobové fotografie, archiválie a další zajímavosti vážící se k dané problematice. Oblastní galerie prezentuje celou řadu obrazů s motivy Tábora a okolí, jelikož se hora stala oblíbeným a vyhledávaným námětem výtvarníků jak v minulosti, tak i v současnosti.
Mýtická hora Tábor je neodmyslitelnou součástí našeho regionu, a to nejen geografickou, ale i historickou, náboženskou a kulturní. Važme si a buďme hrdi na tento krásný a inspirativní kout Čech.
Prameny:

1. Archiv Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou
2. Bradlecké listy. Hora Tábor, historie známého poutního místa. 2/00
3. Fučík, J. J. Lomnicko n. Pop. – vlastivědný sborníček pro školu a dům. I – V. ročník,
Lomnice n. Pop., 1920 – 1925
4. Pokorný, L. Pamětní list. Semily, 1989
5. Scheybalová, J. a kol. Český ráj na starých diapozitivech. Český Těšín, 2007