Lomnice n. Pop. měla v minulosti celou řadu přívlastků. Za všechny jmenujme jako příklad „textilní zbrojnice Čech“, „industriální velmoc Podkrkonoší“, „město sucharů a sladkostí“, „město sportu“, atd. Neproslavily ji však jen Lomnické suchary, stany, zemědělské stroje, kávomlýnky, ale také jiný zajímavý výrobní segment – varhany. Tomuto fenoménu bude věnována netradiční tematická výstava nazvaná „Josef Kobrle – Varhanářská tradice v Lomnici nad Popelkou“. Činnost zmíněné firmy ještě nikdy nebyla v městském muzeu zmapována a prezentována, a tak až nyní dochází ke splacení tohoto dluhu.

Slavnostní zahájení proběhne v neděli 1. května výjimečně v 10,30 hodin ve vstupní hale muzea. Úvodní slovo pronese MgA. Václav Uhlíř, koncertní varhaník, organolog Královehradecké diecéze a hudební pedagog pardubické konzervatoře. V kulturní části programu zahraje na klávesy Prof. Radek Rejšek, hudebník s lomnickými kořeny, skladatel, režisér a redaktor. Je jediný český hráč na zvonohry, koncertuje na tento historický nástroj v pražské Loretě a na Manouškově pražské mobilní zvonohře. Je diecézním kampanologem a organologem litoměřické diecéze. V průběhu výstavy pan Rejšek uskuteční přednášku se zvukovými ukázkami Kobrleho varhan. (Termín bude ještě upřesněn).

Naše město je pojmem a rezonuje v myslích varhaníků, varhanářů a obdivovatelů královského hudebního nástroje jako takového. Děje se tak především v posledních desetiletích, kdy ve větší míře začíná být doceňováno pozdně romantické varhanářství. Do jeho vývoje významně zasáhla a v celkovém kontextu se zapsala i varhanářská manufaktura dynastie Kobrlových ze Staré Lomnice.  Pro ilustraci – výrobců varhan tehdy bylo v Čechách přibližně patnáct, lomnická firma rozhodně patřila, pokud jde o kvalitu, do první třetiny. O její oblibě se ve svém místopise zmiňuje i historik Lomnicka J. J. Fučík. Doslovně píše: „Kobrleho stroje vyznamenávaly se solidní stavbou, lahodným zvukem a – velikou lácí“.

Jejím zakladatelem byl František Kobrle (1820 – 1897), který byl varhanářským samoukem. Původně vyráběl flašinety, ale po požáru lomnického kostela v r. 1849 se angažoval v záchraně zbytků původních barokních varhan (dvě torza jsou i ve sbírkovém fondu muzea), což jej pravděpodobně inspirovalo k rozvinutí varhanářské činnosti. Samostatné práce nejsou známy, existují však záznamy o jím provedených opravách (Nová Paka, Vítkovice v Krkonoších).

Na Františka Kobrleho navázal syn Josef Kobrle starší (1851 – 1919), který rozvinul manufakturní výrobu a dovedl ji na úroveň vysoko přesahující regionální rámec. Bez nadsázky jej lze označit za klíčového představitele lomnické varhanářské tradice. Vyučil se v otcově dílně, a když mu bylo 25 let, zažádal o varhanářskou licenci a dílnu od otce odkoupil. Ve stejném roce 1876 začal budovat vlastní závod, menší továrnu s parním pohonem strojů, v níž vyráběl veškeré součásti potřebné ke stavbě varhan. O rok později se žení s Barborou Fučíkovou z Dolení Lomnice. Rodinné štěstí však netrvalo dlouho a brzy ovdověl. V roce 1883 odjíždí tak do Německa, kde začal pracovat ve varhanářských dílnách v Geře a Drážďanech (Gebrüder Jehmlich), kde se lecčemu přiučil a po návratu zpět nabité zkušenosti využil ve své firmě. Prosazoval moderní technologie (parní pohon dílenských strojů) a na značně nadstandartní řemeslnou a technickou úroveň dovedl výrobu kuželomechanických systémů (traktur a vzdušnic varhan), které jsou dodnes plně funkční a varhanám zajišťují vysoké zvukové kvality a pro hráče velmi pohodlnou ovladatelnost. Ze dvou manželství měl dva syny – Josefa Kobrleho ml. (1879 – 1916) a Miroslava (1888 – 1916), oba bohužel předčasně zahynuli během 1. světové války v roce 1916. První padl na frontě, druhý necelé dva měsíce předtím podlehl tuberkulóze. Otce tato tragédie zdrtila a brzy na to v roce 1919 umírá. Symbolicky při práci – u zhotovování svých posledních varhan do kostela Proměnění Páně na Chlumu u Hradce Králové, dějiště závěrečné fáze Prusko – rakouské války 1866. Ve varhanářské rodinné tradici pak pokračoval synovec Josefa Kobrleho st., Rudolf Kobrle, který se však jako varhanář příliš neprosadil. V roce 1919 převzali dílnu jeho zaměstnanci Josef Ženatý a Josef Kunt, pod jejímiž rukami se zrodil úplně poslední nástroj lomnické varhanářské dílny – v děkanském kostele v Sobotce. Ten již dnes neexistuje v původním stavu, ale jeho části ve větší míře využili varhanáři otec a syn Žloutkovi ze Zásady při stavbě současného koncertního nástroje. Za zmínku stojí skutečnost, že Josef Ženatý byl dědečkem houslisty světového formátu a rovněž lomnického rodáka Ivana Ženatého.

Z Kobrlova rodového varhanářství vzešlo zhruba sto nástrojů, z nichž většina je dochována. Jak jednomanuálové pro hřbitovní kostely např. v Novém Bydžově, Bakově n. Jiz., Pasekách n. Jiz., či zámeckou kapli ve Smiřicích, tak i dvoumanuálové varhany v proboštském kostele v Litomyšli, v děkanském kostele v Chocni, ale také v kostele v Jeníšovicích a Rokytnici n. Jiz. Největšími varhanami, které lomnická dílna kdy postavila, je monumentální nástroj děkanského kostela sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě. Vynikající zvukové kvality těchto varhan ještě zvýraznilo jejich nedávné posunutí na kůru o značný kus kupředu směrem k zábradlí. Jejich původní umístění při zadní stěně závěru lodi prosadil tehdejší regenschori ve prospěch vyznění pěveckého sboru a orchestru, ale na úkor šíření zvuku varhan do prostoru. Celkovou opravu a posunutí nástroje kupředu provedl varhanář Martin Poláček z Prahy. K dalším cenným a zvukově velmi vydařeným nástrojům vzešlých z lomnické dílny patří varhany kostelů v Hradci Králové – Kuklenách, Lomnici n. Pop., Pecce, Železnici, Kopidlně, Semilech nebo Světlé pod Ještědem. Na tomto místě by ještě bylo dobré zmínit se o vůbec prvním samostatném opusu lomnických varhanářů – ve farním kostele v Březině u Mnichova Hradiště. Dnes je tato významná památka českého varhanářství bohužel ve stavu velmi tristním i díky poměrně řídkému využívání kostela. Napadení červotočem je již alarmující a zatím je nabíledni otázka, zda je záchrana těchto mechanických varhánek ještě se zásuvkovou (!) vzdušnicí v současných podmínkách a poměrech reálnou. Doufejme, že ano…

Snad by se ještě krátce slušelo pokusit se vysvětlit, proč lomnická varhanářská tradice téměř upadla v zapomnění a proč byla dosud tak málo všeobecně zmiňována. Z hledisek památkových totiž bývají postupně doceňovány artefakty vzniklé už před delším časem, např. v baroku. Co je novější, bývá často považováno za méně hodnotné … U varhan se navíc přidává skutečnost, že romantické a pozdně romantické varhanářství a jeho zvukový ideál a vkus nebyly dlouho pochopeny a velmi často i samotnými varhaníky přijímány. V některé literatuře se o tomto období dokonce dočítáme jako o období „úpadku“. Co bylo příčinou daného přístupu i ze strany hudebníků, to by vydalo na cyklus sáhodlouhých přednášek (nešťastný kontext „ceciliánské“ reformy liturgické hudby, technická a finanční náročnost stavby romantických varhan atd. …).

Dnes je však již doba jiná a názory na nepominutelnou kapitolu vývoje varhanního umění nejen u nás, ale v Evropě vůbec, jsou postupně přehodnocovány. I díky tomu si stále více uvědomujeme veliký význam varhanářů z Lomnice n. Pop. Určitým paradoxem je, že samotný objekt bývalé Kobrleho dílny, jenž se dlouhodobě nacházel ve velmi neutěšeném stavu, byl nedávno kompletně zbořen a místo zplanýrováno. Zbyla jenom smaltovaná cedulka s domovním číslem 814, nalezená v hromadě suti. Nyní je z piety uložená v muzejním depozitáři…

Výstavu, která připomene opomíjenou, přesto významnou průmyslnickou rodinu Kobrlových, jež výrazně přispěla k věhlasu našeho města, si můžete prohlédnout až do 26. června 2022.

pracovníci městského muzea

Prameny:

Fučík, J. J.: Popis a dějiny okresu Lomnického nad Pop., Lomnice n. Pop. 1928

Holubičková, L.: Hrobům v dáli, otisk světové války na Lomnicku, Jilemnice 2017

Materiály z archivu Prof. Radka Rejška

Kresba tužkou, autor Petr Minka, 2009 (vyobrazeno v muzejní Pamětní knize)