V depotu Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou se nachází celá řada zajímavých exponátů vztahujících se k existenci a historii zdejších cechů, důležitého fenoménu své doby. Cechy neboli pořádky můžeme definovat jako středověká a raně novověká řemeslná nebo obchodnická sdružení, která hájila především ekonomická práva a zájmy svých členů, dohlížela na jakost a cenu výrobků, na výchovu učedníků a skládání mistrovských zkoušek. Měla i pravomoc je za přestupky trestat. V menších městech, jako bylo naše, vznikaly cechy ještě v 16. a 17. století. Cech měl svého představeného cechmistra, znak, prapor, pokladnu, privilegia a cechovní pořádky, slavnostní stejnokroje, dokonce oltáře a pohřební štíty, které byly vystavovány v případě úmrtí nějakého člena v domě smutku, v interiéru kostela při pohřbu či neseny ve smutečním průvodu nebo také v procesí. Tím plnily bezesporu též funkci reprezentativní. Život v ceších byl samosprávný a vyznačoval se různými zvyklostmi a obřady, mnohdy se staletou tradicí. Řídily se svými artikulemi, často přejímanými z větších a významnějších měst a potvrzovaných vrchností. Ten, kdo úspěšně vykonal zkoušku a získal oprávnění k samotnému vykonávání řemesla, měl výsadu nazývat se „Mistr“. Například tovaryš ucházející se o místo v ševcovském cechu musel vyrobit v rámci zkoušky tzv. mistrovský kus neboli „meisterstück“ – malý model vysoké botičky, v případě našeho dochovaného muzejního exponátu o rozměrech 14 x 8 cm z 18. století (inv. č. Y-12). Časté bylo spojování různých i zcela odlišných řemesel do jednoho cechu. Členství v nich bylo pro všechny řemeslníky povinné, jinak řemeslníkovi či živnostníkovi nebylo povoleno dané povolání vykonávat.

To, že mezi členy panovaly přísné regulativy, dokládají, mimo jiné, také registra novoševcovského cechu určená pro zápis nově přijatých mistrů a učedníků z let 1594 – 1695. Na dokreslení poměrů postačí následná citace. „Jestliže by čeledín mistra aneb mistrovou ctiurážejícíma slovy zlehčil aneb kvaltovně s uhozením se takového co dopustil, takovej má dle nálezu provinění skutečně a vostře strestán a pokutován býti.

Mistři nemají svou čeleď bez obzvláštní potřeby s bitím, haněním se sami zmocňovati, nýbrž jejich neposlušnost a závady při cechu vznésti a oznámiti.

Kdyby se čeledín s pannou aneb s vdovou proti Pánubohu hanebnýho skutku byl dopustil, má pro tu na sebe uvedenou hanbu dílo zapověděné míti tak dlouho, až by jak u milostivé vrchnosti, tak i u cechu toho k upokojení nepřivedl. Kdyby se pak nápodobně taková věc s jedním již oženilém přitrefila, jsouc mistr aneb čeledín, anebo že by jinak v jinších hanebných skutcích, jakožto v krádeži, v čárách a v mnohých těžkých závadech vejřeuně živ byl, takovej má ovšem od cechu vyvržen a dokonce vystrčen býti. /… /

Hospodářský význam středověkých městských sídlišť úzce spojený a provázaný s působením cechů spočíval především v tom, že zajišťovala zhotovení řemeslnických výrobků a svými pravidelnými trhy umožňovala jejich směnu se zemědělskými produkty. I když Lomnice jako malé poddanské městečko nemohla usilovat a mít ambici týkající se například povolení zřízení obranné fortifikace v podobě hradeb nebo dále také mílového pásma, přece si alespoň svou ekonomickou základnu pojistila prostřednictvím tehdejšího šlechtického majitele přímo u panovníka Ferdinanda I. Habsburského – nejstarší dochované privilegium města (v soudobém opise) dává Lomnici právo pořádat tři týdenní jarmarky. Od Valdštejnů pak Lomničtí získali ještě některá další obdarování. Například roku 1580 potvrdila Eliška z Martinic rozhodnutí svého zesnulého chotě Václava Štěpanického z Valdštejna rozdělit lomnickým poddaným pole zvané Sopikovské pod stálý plat, určený na výživu chudých ve špitále, což bezpochyby šetřilo městskou pokladnu. Roku 1602 postoupila lomnickým měšťanům část svého práva na výnosný obchod se solí. Obhájení těchto privilegií při každém střídání vrchnosti znamenalo velké finanční výlohy – za Josefa II. činily 1500 zlatých. Běžné trhy byly pořádány pravidelně každý čtvrtek na rynku, který byl již od nepaměti přirozeným středobodem dění v našem městě.

Díky Berní rulle z roku 1654 a 1725 dnes známe skladbu místních řemesel a jejich některých provozovatelů u nás na přelomu 17. a 18. století. Ještě o sto let starší, i když pouze útržkovité informace, přináší také Lomnický graduál – zpěvník, významná památka českého renesančního písemnictví z let 1578 – 1583, jenž např. obsahuje kompletní seznam sedmi lomnických řemesel, jméno knihtiskaře Albrechta, zahradníka Matěje Zahrádky, kovářů Pavla Girziho (Jiřího) a Adama Beránka atd. Některé listy tohoto graduálu byly zhotoveny vedle majitele panství i díky jednotlivým řemeslnickým cechům, například „Nákladem Pocztiweho Ržemesla Tkadlczowskeho“.  V iluminacích na jejich stránkách se objevovaly stylizované symboly dotyčných řemesel (hrnčířský kruh, brdo, člunek, hřeben, kniha v lisu, sladovnická prkénka – tzv. limpy, kladiva a osekáč, které kováři a podkováři používaly a dodnes používají v téměř nezměněné podobě k ořezávání koňských kopyt. Donátorskou výzdobu listu Lomnického graduálu, který zaplatil místní knihař Albrecht, tvoří v detailu iluminace kniha v listu. Jedná se o nástroj symbolizující konečnou fázi knihařské práce – lis, v němž schne vazba a kniha dostává tvář a konečný vzhled. V hrnčířském znaku téhož graduálu nacházíme hrnčíře, kterak nohou roztáčí dřevěný kruh a jeho ruce tvarují krajáč (taktéž v detailu iluminace). Čestné místo ve zpěvníku zaujímá list cechu ševcovského, tehdy společně s cechem pekařským nejváženějšího a nejmocnějšího v Lomnici. O prvořadém postavení těchto cechů svědčí jednak panovnická korunka v jejich znaku, ale také fakt, že cechmistr Jiřík Hojna se stal městským purkmistrem. Není bez zajímavosti, že postava jeho manželky – preclíkářky Anny Linhartky, která je zde také zobrazena, inspirovala spisovatelku Marii Kubátovou k sepsání úvodní kapitoly knihy „Z muzejních vitrín“ (nakladatelství Kruh Hradec Králové, 1986). Graduál je dnes uložen v pražském Klementinu, v lomnickém muzeu se nacházejí zdařilé výtvarné kopie a fotokopie vybraných listů. Vyjímečnost našeho Lomnického graduálu oproti jiným spočívá ve faktu, že je v něm zobrazeno velké množství různých pracovních motivů, jak je z výše uvedeného patrné.

K roku 1654 je vyjmenováno třináct lomnických tkalců (Braborec, Jiránků, Kolářů, Kocourek, Kotrba, Maršů, Merta, Novotný, Pohorský, Ryšavý, Svoboda, Strnad, Zahrádecký), jedenáct ševců (Dudků, Duchků, Horáčků, Malečků, Nezbeda, Prskavec, Sezima, Šlechta, Tichý, Zelenka, Žoček), tři pekaři (Bernard, Hlaváč, Sezima), tři řezníci (Bernard, Tůma, Zoček), dva krejčí (Havelka, Šimík), jeden kovář (Kudrna), jeden kolář (Foltýn), jeden mandlíř (Mandlíř), jeden mezuláník (Jakub), jeden myslivec (Chlumský), jeden tesař (Kosina), jeden zámečník (Zámečník). Jak nám v tomto případě dokládají příjmení Mandlíř a Zámečník, je patrné, že se zrodila a běžně používala díky zaměstnání svých nositelů. Podobně jako v případě dalších příjmení Kovář, Kolář, Mlynář, Krejčí, Mečíř atd. V roce 1725 se v Lomnici mimo jiných řemesel nacházel i jeden hrnčíř (Kroužek), jeden truhlář (Bajer), jeden sklenář (Mikule), jeden perníkář (Janda), dva kožišníci (Schafner Jan a Jiřík), jeden mlynář (Janda) a jeden lazebník (Erben).

Postupně cechy zanikaly v 18. a hlavně 19. století, a to z toho důvodu, že se jejich funkce již přežila. Cechovní monopol smetla především průmyslová revoluce, požadující právo ke svobodné výrobě a obchodu. Fakticky do jisté míry bránily vytváření konkurenčního prostředí a také technologickému rozvoji. V naší Lomnici byly cechovní organizace zrušeny již v roce 1787, i když jejich vliv ještě postupně dozníval. Alespoň o tom svědčí mimo jiné také dochovaný barokní oltář cechu ševcovského zhotovený na zakázku až v roce 1794. Definitivně došlo v Čechách k zániku cechovního zřízení v roce 1859, kdy byl vydán tzv. živnostenský řád. Funkci místních cechů a některé jejich atributy částečně převzalo v místních podmínkách v roce 1886 „Živnostenské společenstvo potravních živnostníků“ a „Živnostenské společenstvo pekařů, krupařů, perníkářů a cukrářů v Lomnici u Jičína“, na přelomu století „Okresní jednota živnostenských společenstev pro politický okres semilský v Lomnici nad Pop.“ a ještě později v přetransformované podobě „Obchodní grémium“.

A jaké další památky na místní cechy a společenstva se díky zdejšímu muzeu zachovaly? Například železná matka pokladnice větší cechu ševcovského z roku 1667 se dvěma masivními kovanými zámky o rozměrech 55 x 80 x 50 cm. Na vnitřní straně víka je namalována starší verze rakouského znaku.

Ve sbírkovém fondu se v kolekci cínového nádobí nachází od roku 1925 také dvě masivní holby (inv. č. ND – 69 a 108), na kterých je vyryt stejný letopočet 1681, což také díky identickému provedení napovídá, že byly zhotoveny jednotně a pravděpodobně na objednávku. Jelikož se ve výzdobě na přední straně nachází řemeslné motivy (tesařské, bednářské, truhlářské a kovářské), mohlo se jednat o holby příslušníků těchto cechů. Nechybí ani vyrytá jména JOSEF HASSEK (Hašek), WACZLAW HERDLICKA (Václav Hrdlička), TOMASS WESELEI (Tomáš Veselý) a konečně IAN KRAVZEK (Jan Kroužek).

Dále vandrovní knížka z roku 1827 Aloise Niesnera (dar pana Jana Niesnera z Lomnice nad Pop.). Jednalo se o dokument, vydávaný na základě císařského nejvyššího patentu ze dne 24. února 1827, tzv. vandrovníkům. Tzn. vyučeným tovaryšům, kteří cestovali a pracovali u různých mistrů. Při nástupu do práce musel tovaryš vandrovní knížku odevzdat mistrovi, který ji uložil. Při odchodu se do ní zapisovalo, jak dlouho pracoval. Zaznamenávaly se také další skutečnosti, které mu sloužily ku prospěchu a ke cti. Špatné pracovní výsledky se do knížky zpravidla nezapisovaly.

Z roku 1854 se dochovala dřevěná matka pokladnice menší společenství pekařů a cukrářů s velmi zajímavým umělecky propracovaným kováním o rozměrech 38 x 56 x 38 cm (inv. č. TP-2).

Ručně vyšívaný prapor místního společenství pekařů a cukrářů (inv. č. PR – 2-11) je dnes uložen v depozitáři muzea (existuje také jeho snímek vyhotovený v první polovině minulého století fotoateliérem Alois Jirouš Lomnice n. Pop., Nové Město).

Plechová vývěsní cedule s textem „Živnostenské společenstvo potravních živnostníků“, které zastupovalo hostinské, mlynáře, obchodníky potravinami, řezníky a uzenáře o rozměrech 130 x 130 cm z roku 1889 (inv. č. RE-9). V osmdesátých letech nalezena p. Sl. Vejnarem v kůlně za bývalým JKP na Husově náměstí čp. 35 (dnes Elektro Turek).

Kromě muzejních exponátů máme na místní cechy a živnostenská společenstva v našem městě ještě dvě a to architektonické památky. Především na průčelí budovy lomnické radnice jsou vymalovány v počtu deseti znaky lomnických řemesel, jenž byly v roce 1953 restaurovány zdejším akad. mal. Pavlem Korbelářem. Pekařské motivy se objevily a dodnes dochovaly i na bohatě zdobené secesní boční fasádě domu čp. 251 při vstupu na Karlovské náměstí, kde se původně nacházelo „Rubešovo pekařství“.

Ani dnes v době rozvinutého technického pokroku a různých společenských vymožeností bychom neměli zapomínat na nesporný přínos cechovního zřízení a jeho obětavých nositelů pro rozvoj středověkých a novověkých hospodářských vztahů, které kladly základy naší současné ekonomiky.

 

Popisky pod fotky:

  1. Nejstarším dochovaným třírozměrným exponátem spojeným s lomnickými cechy je železný hmoždíř s emblémem řeznického cechu z roku 1652 s iniciály K. H. (inv. č. ND – 91). A víte, jak se dostal lev do řeznického znaku? K této skutečnosti se vztahuje zajímavá historická událost. Stalo se tak 3. prosince roku 1310, kdy řemeslníci pomohli vojsku Jana Lucemburského dostat se do hlavního města, které tehdy držel Jindřich Korutanský. Pražští řezníci pod vedením mistra svého cechu, ozbrojeni jen řeznickými sekerami, rozehnali korutanské stráže, rozbili městskou bránu u kláštera sv. Františka a vpustili krále Jana do města. Vděčný panovník je za to patřičně odměnil. Získali právo pochodovat při všech oslavách v čele průvodu hned za královskými a městskými praporci. Dostali také novou korouhev a cechovní znak – stříbrného lva na červeném poli. V roce 1437 jim král Zikmund povolil dát si do znaku českého dvouocasého lva s korunou na hlavě a v 16. století již lev v polepšeném znaku drží mezi tlapami řeznickou sekeru. I později byly různá privilegia a výsady řeznického cechu potvrzovány dalšími panovníky.
  2. Skvostnou a působivou památkou na existenci cechů v našem městě je vzácný bohatě vyřezávaný barokní oltář cechu ševcovského (inv. č. B-4) z roku 1794 o rozměrech 140 x 90 cm, na jehož soklu je v kartuši uprostřed ozdobně napsáno „Ejhle CHleb Anjelský“. Skládá se ze třech prosklených skříněk s biblickými výjevy a motivem narození Páně. Díky této scenérii lze zmíněný unikátní soubor zároveň považovat za nejstarší exponát v kolekci betlémů ve sbírkách naší instituce.
  3. Jeden z cechovních pohřebních neboli funerálních štítů s motivem sv. Václava, které byly „říděny od počestneho Cechu Řemesla Pekařského za správy Panů Cechmistrů P. Antonína Mléka a druhého P. France Kundratickyho w Mněstě Lomnicy dne 30.Octobrii w Roce 1819“ (inv. č. NP – 101) o rozměrech 66 x 55 cm. Dochovaly se i další desítky cechovních pohřebních štítů s kovovými tepanými úchyty na sametu se střapcem z roku 1829 a 1847 zhotovené Ambrožem Erbenem z Vrchlabí a opatřených textem: „Zřízeno od oudů jednoti řemesla Pekařského, za času pánů cechmistrů France Jandi Staršího a Josefa Moteile druhého v Lomnici“.
  4. Fotografie znázorňuje tři drobnější exponáty s vazbou na dané téma. Feruli – dřevěný stylizovaný symbol a odznak moci a práv cechmistra cechu pekařského s motivem preclíku na obou stranách o rozměrech 50 x 14 cm z 18. století (inv. č. Y – 92). Skleněný korbel tzv. „purkmistrovský“ s cínovým víčkem připisovaný panu Vincentu Mastnému, toho času purkmistrovi města, který jej měl pořídit v roce 1869. Na čelní straně je vyryt stylizovaný preclík držený z obou stran lvy – symbol živnostenského společenstva pekařů. Dar městského úřadu získal v roce 1953 tehdejší správce lomnického muzea Bohumír Kozák (inv. č. ND-10). Do třetice se jedná o bronzové razítko s textem „Živnostenské společenstvo pekařů krupařů perníkářů a cukrářů v Lomnici u Jičína“ z roku 1889 o průměru 4,5 cm (inv. č. NU-662).
  5. Důkazem (a pro nás i slabou útěchou), že nepopulární „zdražování a úpravy cen“ nejsou vynálezem pouze a jen naší doby, nám může být sto dvacet let starý plakát z roku 1900 s jistě nikoho nepotěšujícím textem tohoto znění: „Místní společenstvo v Lomnici n. Pop. a okolí usneslo se svým ctěným zákazníkům laskavě oznámiti, že následkem stoupání cen koží a obuvnických potřeb jest nuceno zvýšiti cenu obuvi o 15 %“. Jinými slovy tedy nic nového pod sluncem.

 

Mgr. Jan Drahoňovský

Další články pro badatele

Morové rány na Lomnicku

Jedním z nejvíce skloňovaných slov dneška je „epidemie“. Nesužuje jenom dnešní generace, ale v mnoha podobách trápila i naše předky. Tedy nic nového pod sluncem....

Dlouhého mechanický betlém

První exponát, který návštěvník při vstupu do lomnického muzea spatří, je rozměrná práce betlémáře Josefa Dlouhého ze Stružince, čp. 64. Své největší, částečně...

Betlémářská tradice na Lomnicku

Odrazem pokračující betlémářské tradice na Lomnicku je každoroční snaha muzejníků pořádat v adventním čase v lomnickém muzeu a galerii vánoční výstavy betlémů. Tímto...

Lomnické „popelení“

Jako červená nit se Lomnickem klikatí říčka s až pohádkově libozvučným jménem Popelka. A obdobně jako ta dívka z Pohádky neměla ani Lomnice nad Popelkou v minulosti na...

Stopy Třicetileté války v našem kraji

Stopy Třicetileté války v našem kraji Letošní rok je přebohatý na různá historická „osmičková“ výročí. Jedním z nejdůležitějších je jistě i čtyřsté výročí vypuknutí do...