Na lomnickém hřbitově pozorný návštěvník objeví místa posledního odpočinku zasloužilých a známých rodáků, umělecky zpracované náhrobky, či honosné hrobky lomnických průmyslníků. Jsou zde však i hroby méně okázalé, ba pozapomenuté, se kterými jsou však spojeny rozličné nevšední, až dramatické osudy. Připomeňme si jeden z nich. Musíme se ale vrátit až do roku 1928, kdy se tento smutný příběh odehrál.

Těsně nad hřbitovní kaplí Jana Křtitele se nachází hrob dvou mladých lidí vedený pod č. 470. A proč zemřeli na prahu života? Kdysi oba našli v sobě zalíbení a začali spolu chodit. Mládenec se jmenoval Jan Hladík a pocházel z bohaté statkářské rodiny z obce Roudná, dívka Aninka Těhníková z Dolení Lomnice č. p. 157 (domek koupili rodiče Ludvík a Anna v roce 1912 za 4510 K a dnes má po přečíslování nové č. p. 548), ale měla smůlu – narodila se 8. 6. 1910 do nepoměrně skromnějších poměrů. V období, kdy se tragédie měla stát, jí tedy bylo pouhých osmnáct let, chlapci o rok více. Jejich vzájemné upřímné lásce však nepřáli chlapcovi rodiče a všemožně jim bránili se vzít. A tak se v této pro ně bezvýchodné situaci svátečně ustrojili, nechali se společně v ateliéru místního fotografa zvěčnit, po té se děvče převléklo do černých šatů a na nedalekém katastru Nové Vsi n. Pop. – si vzali život… Nejprve zastřelil svoji milou, vzápětí i sebe… Neví se ani přesně den, kdy k politování hodné události došlo, jelikož jejich těla byla nalezena později – předpokládalo se, že se tak stalo 22. října 1928. Až teprve poté si znesváření rodiče uvědomili, co způsobili a k čemu své potomky dohnali. Když nemohli být spolu za života, tak alespoň po smrti jsou spojeni na věčnosti – dle jejich přání je tedy pohřbili do společného hrobu zdobící v kameni vytesaný, větrem a nevlídným osudem ohnutý kmen lípy (je však poněkud zvláštní a až zarážející, že v „Evidenční knize hřbitova“ je k datu pohřbení 20. 11. 1928 uveden pouze Jan Hladík (?!), o Anně Těhníkové ani čárka…). Text vyrytý na náhrobku a sdělující tuto uvedenou krutou pravdu byl později bohužel vyměněn za náhrobní skleněnou desku se jménem rodiny Těhníků. Naštěstí díky manželům Palicovým máme k dispozici alespoň fotografii ještě s původní podobou, kterou vyfotografovali jedné nevlídné zimy, a kde byl také patrný následující všeříkající verš:

„Tu pod tou lípou – tu spatříš hrob,

kdo koho miluješ, slzou jej zkrop,

spějí v něm tichý věčnosti sen

drahá Anička s Jeníčkem –

štěstí jim nechtělo ve světě přát

proto jim popřáno pospolu spát.“

Zachovala se i poměrně podrobná zpráva z novoveské kroniky, zachycená tamějším kronikářem Vojtěchem Fajfrem. Osvětluje a zmiňuje mnohé podrobnosti, včetně místa, kde došlo k tragédii a její závěrečné dějství a okolnosti nálezu. Citujme:

„V měsíci listopadu v roce 1928 vzrušena byla naše vesnička tragickou událostí, jenž zachvěla mnohým i srdnatým. V sobotu, dne 17. ho měsíce listopadu ořezával Josef Nypl, rolník z čís. popis. 226 ve svém lese smrčky, husté mládí. Jak tak ořezává, příjde mu pohlédnouti dolů a celý zkoprněl úlekem. Spatřil pod sebou dvě těla již v počínajícím rozkladu, v objetí. Rychle sestoupil, popadl brokovnici, jíž měl s sebou a utíkal do vsi, aby zpravil o tom, co viděl. Dostavivší se pak na určené místo komise zjistila, že již delší dobu ležely tam dvě mrtvoly dvou mladých lidí, zastřelených ranou z revolveru a to: Jana Hladíka, řeznického pomocníka, narozeného v Blatci, č. p. 9, obec Hnanice u Turnova, ve stáří 19 roků a děvčete 17 ti letého; Těhníkové z Lomnice n./Popelkou, zaměstnané v cukrářském závodě u Jíny (ve skutečnosti Anna byla o rok starší – pozn. autora). Oba svátečně oděni, ona v černých šatech. V dopise u nich nalezeném sdělují, že dobrovolně odcházejí ze světa, ve kterém nedovedli najít síly, žít dále. Kolovaly na to pak různé dohady a úsudky, že bylo jim bráněno v jejich lásce, že ona čítávala ráda tragické skony v novinách. Přála si ještě míti hodně družiček a mládenců a při pohřbu by jim zahrána byla jich zamilovaná písnička: „U lesa malá chaloupka“. Byly uloženy ještě týž den do márnice zdejší a dne 18. ho, v neděli, převezeny do Lomnice n./P., kdež byly pohřbeni dne 20. ho listopadu. Z vypravování mnohých soudí se, že zastřelili se na sv. Všech svatých, že zaslechli as v 9 hod. navečer dvě rány; dle zjištění komise měli býti zastřeleni ještě dříve, v našem posvícení. Byly tedy skoro po 4 neděle jejich mrtvoly bez povšimnutí! Družiček a mládenců byla nespočetná řada, as na 60. Na pohřbu samém bylo tolik národa, jak již dávno nikdo nepamatuje.

Mnohými pak odsuzována byla ona sláva, jakáž těmto věnována, tvrdíce, že nezdravý to zjev, an mnohým mladým lidem, zvláště děvčátkám velice se líbilo takto býti oslavovánce.

Snad pravdu měli mnozí, když tvrdili, že více síly, zajisté projeví ten, kdož dovede se překlenouti přes propastě a probít se tvrdým životem a všemi překážkami. Několik dnů na to stále jen o tom se mluvilo, večer bojácnějšími byli mnozí, matinky laskavější byly ke svým hezkým dceruškám, až ale zub času pohltil i tuto událost a zapomnělo se.“ Tolik dobový autentický kronikářův zápis.

Na náhrobku na zdejším hřbitově mají „lomnická Julie a Romeo“ právě tu fotografii, kterou si nechali zhotovit těsně před svojí smrtí. Záměrně vypadá jako svatební. Z očí obou z nešťastné dvojice lze vyčíst velikou zamilovanost, ale zároveň i bolest a smutek z promarněné lásky. Traduje se, že místo jejich posledního odpočinku se za první republiky stalo častým cílem mnoha zdejších mladých lidí. Jinými slovy – za silným milostným příběhem a nenaplněným vztahem zamilovaného mládí se špatným koncem nemusíme jezdit až do vzdálené italské Verony, ale stačí se zastavit na lomnickém hřbitově, pár kroků od náměstí… V této souvislosti můžeme připomenout nesmrtelnou závěrečnou větu ze Shakespearova známého dramatu, která platila pro obě dvojice. Jak z Verony, tak i z Lomnice. Zní: „Věčně bude jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova“. Na místě, kde v lese v Nové Vsi nad Pechánkovým rybníkem vyhasly dva mladé životy, již brzo vznikne na věčnou památku zemřelých a této smutné události kamenný smírčí kříž, připomínající dávnou tragédii…

Prameny:

Kronika obce Nová Ves n. Pop., II. díl (1922 – 1956). Obecní úřad Nová Ves nad Popelkou

Paměti pana Jáchyma Bláhy z Lomnice nad Popelkou