Stopy Třicetileté války v našem kraji
Letošní rok je přebohatý na různá historická „osmičková“ výročí. Jedním z nejdůležitějších je jistě i čtyřsté výročí vypuknutí do té doby nejničivějšího válečného konfliktu na našem kontinentu. Válka evropského rozměru známá jako „Třicetiletá“ začala a skončila v našem hlavním městě Praze. Odstartovala ji třetí pražská defenestrace 23. května 1618, skončila dobýváním Prahy Švédy v roce 1648 a tzv. Vestfálským mírem podepsaným 24. října téhož roku. Šlo o vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století. Neméně důležitou příčinou války byl také boj předních evropských zemí o politickou nadvládu. Vleklá a rozsáhlá válka způsobila značný úbytek obyvatelstva na zasažených územích, především ve Svaté říši římské. V průběhu poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů dokonce až o padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel také zde se rovněž snížil, a to o jednu třetinu. Citelná byla i územní ztráta Horní Lužice v roce 1635, která do té doby patřila k zemím Koruny české.
Vypálené Křižánky
Dnes si již těžko představíme utrpení celé generace tehdejších obyvatel, která nepoznala nic jiného než zmar a válku, a jež v ruku v ruce doprovázely plošné epidemie, na které tehdejší lékařství neznalo odpověď. Vylidněny zůstaly celé oblasti střední Evropy včetně řady míst v Čechách. Nejblíže v našem kraji si můžeme připomenout osud bývalé obce Křižánky u Jičína, která byla v době Třicetileté války kompletně vypálena a srovnána se zemí a obyvatelstvo vyvražděno švédskými vojsky. Tyto „Lidice sedmnáctého století“ dnes připomíná pouze malá informativní cedulka uprostřed lesní samoty s mírně zvlněným terénem, který dává tušit bývalou zástavbu. V místech, kde kdysi kypěl život, je dnes až děsivé ticho…
Čeští pánové
Podkrkonoší a Český ráj jsou místem, odkud pocházeli čtyři ze sedmadvaceti českých pánů popravených v roce 1621 na Staroměstském náměstí. (Přísně faktograficky vzato, nejde o zcela přesný údaj, ale o staletí ustálený „terminus technicus“. Osmadvacátý odsouzený zemřel ještě ve vězení, všichni z postižených nebyli rodilí Češi, řada z nich mluvila německy, a vedle pánů došlo i na rytíře a měšťany.) Konkrétně se jedná o hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika (Veliš). Lebka nejvýznamnějšího z odsouzených byla původně vystavena v prosklené skříňce v rodové hrobce v obci stejného jména. Po krádeži v 90. letech a následném objevení je dnes bezpečně uložena. Dále Václava Budovce z Budova (Mnichovo Hradiště), jehož socha se tyčí u tamějšího zámku. V nedaleké kapli svaté Anny se nachází hrobka generalissima Albrechta z Valdštejna (1583 – 1634), jedné z nejvýraznějších osobností na politické a vojenské šachovnici Třicetileté války. Zapomenout nesmíme ani na Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (Pecka) a Viléma z Konecchlumí (Konecchlumí), kde se nad obcí vypíná jeho památník s vytesaným českým lvem. Poslední ze jmenovaných měl dokonce spor s Jiříkem Škopkem, který vlastnil v Lomnici dům s dnešním číslem popisným 17. Jak se praví v Historickém místopisu města Lomnice nad Popelkou od Josefa Jana Fučíka: „R. 1590 na přímluvu mnohých dobrých lidí Eliška z Martinic ze sirotčí pokladny půjčiti poručila Jiřímu Škopkovi 33 kopy gr. č., které musel dáti za zranění pana Vilíma Konecchlumského“.
Albrecht z Valdštejna
Na krátký čas se stal koupí od Adama z Valdštejna pánem Lomnice i císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna promyšleně a cílevědomě budujícího ekonomicky prosperující imperiální enklávu, stát ve státě, svoji „Terra felix“ – Šťastnou zemi s mnoha pozoruhodnými stavbami. I když se podařilo uskutečnit v jeho sídelním městě Jičíně pouze torzo, dodnes jeho vize a realizovaná architektura vzbuzuje údiv – městský palác, chrám sv. Jakuba, jezuitská kolej, čtyřřadá dvoukilometrová lipová alej směřující k Lodžii, pozoruhodné reprezentativní vile se zahradou a grottou i nedaleký komplex kláštera kartuziánů ve Valdicích s rodinnou hrobkou pánů z Valdštejna a Frýdlantu (dnes věznice).
V již uvedeném historickém místopise je zaznamenána také zajímavá informace týkající se faktu, že se na stole proslulého válečníka Valdštejna pravidelně objevovalo také Lomnické pivo. Zmíněná citace zní: „Že se již ve válce 30leté vařilo v Lomnici dobré pivo, ale někdy se také várka nepodařila, patrno z 10 dopisů, jež od 1. července do 1. října r. 1633 byly poslány lomnickému hejtmanovi, „aby každou středu přede dnem nebo v úterý večer poslal „1 polousudí“ lomnického piva na kvasnicích do Hostinného pro vlastní truňk Jeho Milosti Knížecí, poněvadž je JMK oblibovati ráčí a pokud se mu (hejtmanovi) sladu nedostává, aby včas zaopatřil; aby to opatroval, ne jako nyní (21. července), aby vyteklo, aby z toho J Mti K potom odpovídati nemusil. Když bylo pivo určeno pro JMK do (vojenského) ležení, mělo se dovézti do Jičína, v září do Vokšic a do Smrkovic. Když 23. srpna odesláno do ležení pro vlastní osobu JMK pivo nehodné, napomenut lomnický hejtman, aby na to pozor dal, aby pivo prve vykoštované vyšetřeno, od kvasnic vykysalé, čistotné a světlé, však také ne kyselé odsíláno napotom bylo.“
Zdecimované Lomnicko
Po chebské exekuci, kdy byl Valdštejn zabit, se situace dramaticky změnila také v jeho do té doby válečným útrapám ušetřené „Šťastné zemi“. Toto období zanechalo i v našem kraji hluboké a krvavé stopy. Kraj decimovala ustavičně procházející vojska obou válečných stran, dále nakažlivé choroby a neúroda, což spolu s násilnou pobělohorskou rekatolizací přispělo k masovému sbíhání poddaných z gruntů. Např. v popisu panství lomnického z roku 1635 se uvádí, že v městečku Lomnici a ve vesnicích bylo napočteno pouze 231 usedlých, ves Košov byla zcela vypálena, 135 domů a tři poplužní domy byly pusté – bezděčínský, ječnišťský a hubojedský, čtvrtý v Kotelsku byl vypálen. Podle pověsti vrchnost v těchto neklidných dobách nechala na zámecké věži instalovat korouhev a obyvatelstvo prý utíkalo tím směrem, kterým byla vyvěšena. Zrušených šachet v Popelkách (vlevo při cestě na Skuhrov pod „Třešinkou“), kde za Valdštejna došlo k pokusům o těžbu stříbra a mědi, využívali naši předkové k úschově svého skromného majetku. Útrapy dosáhly vrcholu v roce 1647, kdy město i zámek vyrabovalo švédské vojsko. Jak uvádějí dobové prameny, loupící Švédové měli největší zájem především o předměty z kovu, např. vytrhávali měděnce z kamen a dokonce hřeby ze zdí. Tehdejší svízelnou situaci dokresluje i citace soupisu poddanské půdy na panství lomnickém v roce 1629 s autentickou zprávou o zuboženém stavu obyvatelstva: „A při tom se tato zpráva činí, že v těchto žalostivých válkách, k tomu velkých neúrodách zde v horách lidé na nejvyšší od vojákův schudlý a velikejmi contributími zhubeni. Koně a klis/n/y jsou pobraný (o čemž vůbec vědomo), takže ani polovici rolí svých osívati nemohou a nemají čím pročež pusté ležejí a již zde v horách lesy zarostati počínají. Nadto pak i mnoho domův a i kruntův z dopuštění božího morem a těmi válkami sešlo a zpustlo, takže platové a jiné povinnosti nemají odkud ani vrchnostem vycházeti.“
Rekatolizace
V období přelomu 15. – 16. století byla většina obyvatelstva na Lomnicku utrakvistická. Zlom nastal po porážce na Bílé hoře. Za majitele panství Albrechta z Valdštejna bylo vydáno roku 1624 nařízení, které vypovídalo všechny nekatolické duchovní z panství. Hlavními protagonisty rekatolizace se stali jezuité, kteří k roku 1629 obrátili ke katolicismu několik podkrkonošských obcí včetně Lomnice. Nejhorlivějším byl misionář Matěj Burnatius (1584 – 1629), který byl však zavražděn vidlemi a zastřelen povstalými sedláky v nedaleké Libuni 9. 8. 1629. Dodnes je na místě usmrcení pamětní barokní sloup. Církevní obřady podobojí ještě řadu let doznívaly v hlubokém soukromí a potají na odlehlých místech, např. v okolí Besedických skal. Dochovanou památkou na období pronásledování bratří je prý také z daleka viditelný symbol – Kalich na pískovcové hlavici (baldachýnu) komínu domu čp. 4 na Skuhrově, označující místo, kde před opuštěním vlasti měli možnost vyhnanci najít dočasné bezpečné útočiště.
Místní legendy Na katastru obce Želechy, v blízkosti Želechovského potoka, v místě zvaném „U vojáka“, se nacházel němý svědek z tohoto období (dnes je zde kopie, originál smírčího kříže je uložen v městském muzeu). Podle pověsti, která se traduje mezi místními obyvateli, se zde v bažinách utopil voják i se svým koněm. K této události mělo dojít v období Třicetileté války. Voják byl údajně švédské národnosti a podle lidového podání byl prý „samé zlato, měl zlatou přilbu a zlaté součásti oděvu“, mohlo se tedy jednat o zbloudilého důstojníka. Jedna verze pověsti o novoveském smírčím kříži z horní části obce při silnici u čp. 164 na parc. čís. 447 líčí, že „Když v Čechách byli Švédové, bylo jich také mnoho v Nové Vsi. Jeden Švejda, snad se tu rouhal, spadl z koně a zabil se na tom místě, kde postavili potom ten kříž.“
Jiná legenda se vztahuje ke staré hospodě na Rváčově zvané „Pavučárna“. Chytrý hostinský zde předešel řádění švédských vojáků tím, že je pozval k sobě a královsky pohostil. Nadmíru spokojení a alkoholem rozjaření žoldáci prý svému hostiteli při odchodu vystavili glejt, který jej měl chránit před případnými dalšími nezvanými hosty. Štěstí měli i obyvatelé blízké Tuhaně. Místní před pohromou prý zachránila hustá mlha, díky níž si ji nepřátelé procházející po hlavní horní cestě spletli s jezerem. Podobně byl zachráněn také Železný Brod.
Chytrá a pohotová musela být i paní z Bělé u Staré Paky. Učitel František Vávra zachytil vzpomínku dnes uloženou v pozůstalosti po J. J. Fučíkovi v archivu MMaG Lomnice nad Popelkou ve složce Bělá u Staré Paky, kde je u čp. 78 poznámka: „Když tu řádívali Švédové, všichni obyvatelé utekli prý do lesů, jen dvě babičky v celé Bělé zůstaly. Jedna prý byla v tomto domě, a když prý Švédové přišli, pověsila se na dvéře a tak ji za dveřmi nenašli. To bývaly dříve silné dubové dvéře bez zámku, které tíhou svou dobře zapadaly.“
Podobně jako v jiných válkách, a Třicetiletá válka jistě nebyla žádnou světlou výjimkou, se vojáci všech armád nechovali k domorodcům „v rukavičkách“, a to včetně slabšího pohlaví. Je pravděpodobné, že hlavně švédští vojáci zanechali v českých zemích ve značné míře svůj genetický kód a řada z nás by překvapivě našla své biologické předky také ve vzdálené Skandinávii… Stávalo se, že v našich krajích natrvalo zůstali po doléčení také zranění vojáci. Ozvěny Třicetileté války můžeme též zaslechnout i v řadě písní, včetně lidových.
Exponáty v muzeu
Ve sbírkovém fondu lomnického muzea se taktéž nachází několik exponátů s přímou vazbou k problematice Třicetileté války. Nejnovějším a zároveň nejzajímavějším sbírkovým předmětem tohoto druhu je železná přilba, tzv. „Pappenheimka“ vyrobená mezi lety 1630 – 40. Vzácný exponát jsme získali do našich sbírek akvizicí ke konci loňského roku. Dle vyjádření původního majitele byla přilba zachráněna v 50. letech 20. století ze skládky železného šrotu vytvořené při „čištění“ jednoho nejmenovaného zámku. Podobný osud měla i halapartna, která je společně s přilbou umístěna v Rytířském sále Památníku rodu Šlechtů v prvním patře naší instituce. Ze stejného zdroje jsme získali také dvě křesla bohatě zdobená šroubovicí. Typově se jedná o tzv. „Valdštýnky“ z 19. století, kdy převládaly v nábytkářství historizující styly, v daném případě napodobující raně barokní sloh. Zajímavá je i kolekce dveřních závěsů (pantů a masivní zarážky) pocházející z přelomu 20. – 30. let 17. století z výbavy hospodářské části Valdštejnské lodžie v Sedličkách a z rychty na Novém městě v Jičíně. Tyto exponáty byly zachráněny pracovníky muzea na přelomu 70. – 80. let 20. století při stavebních úpravách zmíněných objektů či asanaci. V expozici věnované sakrálnímu umění se nachází též obraz od výtvarníka Adolfa Otahala z Držkova (1871 – 1952) o rozměrech 70 x 100 cm nazvaný „Salvátorská legenda“. Motivem díla je sedmadvacet popravených českých pánů kráčejících v čele s Ježíšem Kristem, v dolní části se nachází vysvětlující text legendy: „Udeřením dvanácté s půlnoci dne 21. června vychází z chrámu sv. Salvátora Kristus v čele zástupu českých pánů. Tiše kráčí tajuplný průvod pustými ulicemi na Staroměstské náměstí. Pod orlojem tam kde za vlast a víru položili své hlavy průvod zastavuje Kristus pozvedá svatou svoji pravici a žehná místo kde prolita krev nejšlechetnější. Pak tiše jak přišli odcházejí“.
Motiv této zajímavé výtvarné práce se objevil jak v publikaci nazvané „Obrazy ze sbírek Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou“, tak také na pohlednici. Nyní též na přebalu zbrusu nového kompaktního disku hudebního souboru Musica Bohemica Jaroslava Krčka nazvaného „Běda nám, bratři Čechové“ – písně Třicetileté války 1618 – 1648, který byl v muzeu slavnostně pokřtěn historikem a publicistou Petrem Horou Hořejšem, autorem rozsáhlého cyklu „Toulky českou minulostí“ v rámci jeho přednášky na dané téma 22. července letošního roku.
Pro úplnost ještě dodejme, že v našem městě se vojenskou historií zaměřenou na Třicetiletou válku zaobírá skupina nadšenců kolem pana Bedřicha Stolína, kteří pravidelně navštěvují v replikách dobových oděvů, s chladnými i palnými zbraněmi historické akce tohoto typu, včetně rekonstrukcí bitev, např. na pro náš národ osudové Bílé hoře.
Jan Drahoňovský