Právo hrdelní města Lomnice hory Tábor u Jičína
Dochované symboly lomnického útrpného práva – mučící nástroj a okovy z 18. století.
Tak zněl původní název našeho města. Lomnice jako město disponovala i právem hrdelním, což v praxi představovalo existenci pranýře a šibenice. Pranýř, původně dřevěný, od roku 1609 kamenný, stál nad hoření kašnou přibližně v místech, kde se nyní nachází secesní socha kostnického mučedníka Mistra Jana Husa. Základ tvořil čtverhranný podstavec, dále několik stupňů, na nichž se tyčil kamenný sloup čtyři lokte vysoký se železnými háky. Pranýř měl především funkci odstrašující a sloužil v případech lehčích provinění. Např. jak popisuje Kniha pamětí v době vlády pobožné a přísné katoličky Elišky z Martinic „kdo se smilstva dopustil, musel několik týdnů ve čtvrtek a v neděli stát na pranýři“. Pamatováno bylo i na nepoctivé „pod vahou stojící řemeslníky“, především pekaře, pro něž byl u zámeckého rybníka připraven namáčecí koš. Zde byli nořeni do vody za jistě velkého veselí na hrázi přihlížejících sousedů.
Šibenice, původně také dřevěná, stála nad městem směrem ke Košovu asi čtyřicet kroků od kříže při cestě z roku 1894. Tomuto místu se ještě nedávno říkalo „U spravedlnosti“. Popravení měli možnost naposledy v odlehlém a vyvýšeném místě symbolicky rozloučit se pohledem se svým městem a naopak na dohled z města bylo možné jako memento spatřit těla odsouzenců, která zde mnohdy zůstávala po popravě ještě delší čas. V roce 1756 nechala městská obec zbudovat velkým nákladem šibenici novou o čtyřech kamenných sloupech. Poslední exekuce zde byla provedena v roce 1765, ale již v roce 1788 došlo z císařského nařízení k odstranění šibenice i pranýře. Kámen a dřevo ze šibenice nechtěl nikdo ani zdarma, a tak zůstala rozházená na poli.
Zásluhou vedení matrik dnes známe i jména některých lomnických mistrů popravčích. Ti byli zapisování až do roku 1691 na samostatnou stránku, teprve později společně s ostatními. Obecně katovské řemeslo bylo považováno za nečisté a kati za „lidi snížené“, kterým se bohabojní věřící raději vyhýbali a měli též ve společnosti řadu omezení. Historické anály nám zachovaly jména některých lomnických katů: Kryštof Bajer (1673), Jan Skřivan (1678) a do třetice František Piskáček (1682).
V místním městském muzeu je k vidění několik památek týkající se zmíněné problematiky. Předně se jedná o rychtářské právo z 18. století, symbol výkonné moci vrcholného představitele města, dále historické železné okovy pravděpodobně ze stejného období, které jsou společně s mučicím nástrojem podobným nechvalně proslulé tzv. „španělské botě“ vystaveny v trvalé expozici věnované historii našeho města ( inv. č. X – 47 až 51). Neméně zajímavým exponátem je i velký kovový zámek, tzv. „petličník“ (inv. č. X – 23), který získal v roce 1937 Bohumír Kozák při svém nástupu do funkce správce lomnického muzea od místního městského úřadu. Pod tímto zámkem byla uzavírána hlavní místnost obecní šatlavy.
Svérázným, ale pravděpodobně účinným způsobem se trestaly klevetné a pomlouvačné ženy. Informaci nalezneme v Pamětní knize z nedaleké obce Žernov, kde nad domkem čp. 16 (nad rychtou) v pozdější Umráthově zahradě žernovského dvora stával pranýř a kláda. „Která žena měla býti trestána pro zlý jazyk, dán jí do úst veliký cumlík, který byl potom dán libštátskému faráři Maryškovi, sběrateli starožitností, do musea.“
V případě nedodržení různých smluv a nesplácení finančních dluhů hrozilo, že viník „čtyři neděle ve vězení o chlebě a vodě seděti má“, jak je psáno v rukopisné pozůstalosti historika Lomnicka Josefa Jana Fučíka, uložené v archivu místního městského muzea. Dlužníci se také písemně „u stolice soudní“ zavazovali, že „když ho Pán Bůh (penězi) naděliti ráčí, že… zcela a ouplně doplatiti… chce. Toho sobě všeho rukou podáním a truňkem piva připitím (chtějí) potvrditi a jeden druhého za dobrého a poctivého člověka vyhlásiti“. Tedy dlužník s věřitelem.
Ze stejného pramene pocházejí informace „jak mnoho poprav a hrdelních trestů při právu města Lomnice trestáno bylo“:
V Knize sentencí „v domě radním lomnickém“ je zaznamenáno, že první poprava byla vykonána v roce 1612: „Tři lotrové mečem zde odpraveni a na kolo dáni byli.
- 1657. – Dne 4. března Jan Sommer pro krádež na zdejší šibenici oběšen byl.
- 1670. Dne 10. prosince Martin Rus pro pojetí druhé manželky, neb měl dvě ženy oddávající, mečem sťat byl.
- 1671. 15. května Kateřina Hubánková, že zapálila Martinu Kordovi ve Staré Lomnici statek, byla mečem sťata a pak upálena.
- 1678 – dne 3. května Anna Sýkorová pro zavraždění svého manžela, byla jí nejprve pravá ruka uťata a pak mečem sťata.
- 1689. Mladší Ján a starší Kodr pro krádež a jiné zlé skutky ze země na věčnost vyhnáni a pak podle sentence se navracející k pranýři přivázáni a pak zase ze země vyhnáni. A starší měl býti oběšen, avšak ve vězení zemřel, načež na káře k šibenici vyvezen a tam zakopán byl.
- 1697 – dne 17. září Matěj Rybnický pro krádež byl oběšen.
- 1707 dne 24. listopadu Mikuláš Štolba – čtvrtletní obecní dílo pro pověry, hádání a léků dávání v poutech konati musel.
- 1709 dne 17. dubna ( ? jméno vynecháno), který skrze spáchání hříchu sodomského za živa vzhůru a dolů kolem lámán, do kola vpleten a tak do povětří vyzdvižen byl.
- 1727 dne 25. srpna Václav Kožíšek za okradení kostela táborského oběšen a pak u šibenice spálen býti měl, potom milost dostal a pak 1 rok v poutech obecní dílo konati musel.
- 1735 dne 4. listopadu Jan Fendrych skrze smilství čtvrtletní dílo obecní konati musel a na nohou železa při práci musel nositi.
- 1764. Oběšen Josef Cykán pro účastenství na krádeži…podle sentence měl ten Josef Cykán býti provazem oběšen. Hlava jeho řetězem k šibenici přibita byla, kdež dlouhý čas visela, až větrem shozena byla. Ten poslední, neb šibenice po městech přišly k zrušení.“
Z výše uvedeného je patrno, že též v Lomnici se v minulosti vyskytla celá řada prohřešků proti tehdejšímu právu i morálce a že se místní kati a jejich pomocní pacholci rozhodně nenudili. Je tomu více jak 230 let, co byl na horním konci lomnického rynku, dnešním Husově náměstí, rozmetán a odstraněn pranýř, symbol svérázné dobové spravedlnosti a „ponížení cti nehodných sousedů“. Při čtení a poslouchání dnešních médií se mnohdy znechucenému čtenáři a posluchači vnucuje otázka výhodnosti obnovení tohoto zvyku a praktického opatření (s jistě dlouhotrvajícím výchovným účinkem) ve městech po celé vlasti v zemích českých. Oproti minulosti by však u novodobých pranýřů byla asi podstatně větší tlačenice, či dokonce se stály fronty…
Jan Drahoňovský