Dozvuky války – Dvoje dveře, které zachránily životy
Bohuslav Vrána, pamětník lomnických květnových událostí roku 1945 zachycen v expozici muzea v části věnované druhé světové válce.
Války nevyvolávají obyčejní lidé, i když zpravidla se jich nejvíce dotýkají a na svých bedrech nesou hlavní tíži problémů a strádání s nimi spojenými. Historie není jenom o velkých dějinách, ale také o každodennosti a osudech drobných lidí, o jejichž mnohdy dramatických příbězích se nedočtete ani v knihách, ani nejsou zachyceny na filmových pásech. Jeden z mnoha zaznamenáníhodných se stal i u nás v Lomnici nad Popelkou těsně po skončení druhé světové války, konfliktu, jenž lidstvo, co do rozsahu, ztrát a zmaru, ještě nepoznalo.
Psal se 10. květen, čtvrtek roku 1945 okolo osmnácti hodin. „Němci jsou pryč a Rudá armáda je už konečně i v Lomnici nad Popelkou“. Ta neuvěřitelná zpráva se po šesti a půl letech okupace, a dusné protektorátní atmosféry, která konečně pominula, šíří od jedněch úst ke druhým rychlostí laviny. Čerstvý vzduch až opojně voněl šeříky, svobodou a nadějí.
Lidé se srocují na Husově náměstí i v přilehlých ulicích a vychutnávají si tuto radostnou chvíli. Je slyšet smích a jásání, ze všech vyzařuje úleva, vyhrává hudba, podávání květů a rukou osvoboditelům nemá konce. Město je vyzdobeno odkudsi z úkrytů vytaženými (popřípadě narychlo ušitými) našimi či spojeneckými státními vlajkami.
Fotografie zachycující masakr v Poděbradvoě ulici 10. května 1945.
Historickou chvíli chtějí zažít i Vránovi z Popelek čp. 940. A tak se na cestu pěšky vydávají otec Josef a syn Bohuslav, aby si tyto výjimečné okamžiky vryli do pamětí až do konce svých životů. Že ten konec jejich životů mohl z nenadání a bez varování přijít již za chvíli, a to během několika málo hodin dokonce hned dvakrát, si nepřipouštěli a nedokázali představit ani v tom nejčernějším snu.
V podvečer po návratu ze slavnostně naladěného náměstí míjeli v Poděbradově ulici několik vozů tzv. „národních hostů“ – německých utečenců před frontou. Kolona se zastavila a při kontrole jedna z žen sedící na voze prý vytáhla pistoli z povijanu od nemluvněte a začala ohrožovat hlídku. Vyšla rána a v nastalé panice došlo ke střelbě partyzánů a vojáků, kteří přiběhli z nedalekého náměstí. Vránovi se tak znenadání a zcela neočekávaně ocitli v epicentru smrtelného nebezpečí. Otec Josef duchapřítomně strhl svého syna do nedalekého výklenku domu č. p. 54 majitele advokáta JUDr. Františka Večerníka (nyní advokáta JUDr. Jiřího Bláhy). Zády přitisknut nahmatal a zmáčkl kliku domovních dveří, které naštěstí zůstaly nezamčené. Rychle vklouzli do chodby a v jejím bezpečí potichu přečkali, až dozní poslední výstřely. Po chvíli se odvážili vyjít ven. Zde se jim naskytl hrůzný obrázek jako po bitvě. Mrtví lidé a koně na silnici i chodníku, vůz přes cestu, zranění a křik. Dle pamětníka pana Vrány ml. mohlo být mrtvých obětí až sedm (což potvrzuje i údaj v městské kronice, kde jsou však o celém incidentu pouhé dvě věty. Podobně stručný je ve svých pamětech také Prof. Josef Motejl, další přímý účastník těchto událostí, který jako sedmnáctiletý mladík v Poděbradově ulici držel pořádkovou službu se zbraní a byl dávkou sedmi ran těžce zraněn do nohou). Čtveřice koní ležela poté odtažená na louce u domu naproti, kde se nyní nachází řemeslný pivovar. Ještě dnes má tento žijící svědek před očima zastřelené, včetně mrtvých koní ležících na zádech s kopyty nataženými k nebi…
Plni rozporuplných dojmů s událostmi nabitého dne se záhy dostali šťastně domů, kde však na ně v krátké době čekal přízrak smrti podruhé.
Okolo jedné hodiny v noci z 10. na 11. května se totiž ozvaly z nenadání silné rány. První zareagovala manželka Marie a probudila svého chotě. Ten se manželku snažil uklidnit, že se jistě jednalo pouze o křik jejich hus v síni. Když se rány na venkovní dveře opakovaly, rozespalý otec vstal, po tmě došel do chodby a tlumeným hlasem se nezvaných hostů zeptal: „ Kdo je a co chcete?“ Neznámí odpověděli německy: „Civilní šaty a jídlo.“ Po záporné odpovědi: „že jim nic nedá, ať jdou pryč“ se ozvaly nadávky, vzteklé kopání a rány pažbou. Dveře zapraskaly, ale naštěstí vydržely. V tu chvíli pan Vrána poděkoval v duchu osudu a hlavně truhláři Ladislavu Bergrovi, který jim před týdnem vyrobil zcela nové masivní dveře. Ty staré by rozhodně takové množství ran a nápor nevydržely. Ještě před pár dny stačilo jedno bouchnutí a rodina uvnitř za jeho zády by se rázem ocitla ve smrtelném nebezpečí s možným tragickým koncem…
Vystrašené děti, Bohuslav a Josef, ve věku 15 a 8 let se zatím ukryly pod postelí. Otci blesklo hlavou, že v nedaleké hospodě „U Brousilů“ je ubytovaná hlídka květnových bojovníků, a tak otevřel okno do zahrady a snažil se je hlasitým křikem přivolat. Nikdo, až na ozvěnu odrážející se od lesa, však nereagoval. V zoufalství pln strachu a úzkosti o svoji ohroženou rodinu vyskočil proto oknem ven a přikrčen utíkal, co mu síly stačily údolíčkem pod domem vyhledat pomoc. Když jej Němci zpozorovali, začali střílet. Jednak po běžící postavě, ale minimálně tři dávky ze samopalu provrtaly i zdi domu, až prý „okna drnčela a klepal se celý dům“. Ještě dnes po letech si pan Vrána s hrůzou vzpomene, jak maminka, když slyšela střelbu, v domnění, že Němci zastřelili muže a tátu jejich malých dětí, dostala nervový šok. Poté, co vetřelci obešli dům, starší chlapec vyběhl z hlavních dveří a ve tmě doklopýtal k sousedům, kteří však po střelbě a hluku měli strach komukoli otevřít. Asi po hodině, která byla jistě nejdelší hodinou v životě rodiny Vránových, konečně přijelo nákladní auto s ozbrojenými chlapi. Když vyskákali z korby vozu, pročesali nejbližší přilehlé okolí, avšak bezvýsledně.
Později vyšlo najevo, že se jednalo o německé zajatce v počtu přibližně deseti, kteří uprchli z hřiště (areál dnešního letního stadionu), kde byli nedostatečně hlídáni. Pravděpodobně si někde před zajetím ukryli zbraně, jež později použili. Po útěku od Vránů asi přes nedalekou „hrobku“ a Kordíkův les byli později zadrženi a odzbrojeni někde v oblasti Tuhaně. Maminku ještě dlouho z prožité hrůzy léčil místní lékař pan Munzar. Také soused zedník František Plichta v domě č. p. 939 měl podobný zážitek a s rodinou se před nebezpečím ukryl ve sklepě. Řadu dní dlouho po této události šla Lomnicí fáma „že u Vránů v Popelkách se střílelo a všichni jsou mrtvi“. Když se živí a zdraví později objevili ve městě, bylo od známých a dalších lidí mnoho údivu a vyptávání…
Z drobných střípků květnových revolučních dní si pan Vrána přes propast času dále vybavil dvě zajímavé příhody. Jednak opakované hlášení v místním rozhlase s výzvou k dobrovolníkům, kteří měli střežit zajaté Němce na hřišti a jako ozbrojená eskorta je později doprovodili pěšky do Jičína (před Bradleckou Lhotou jich však řada v nestřeženém okamžiku naskákala a utekla do lesů). Druhá vzpomínka se vztahuje k panu Erbenovi, který bydlel i s rodinou v budově márnice na hřbitově. Ten dostal jako městský metař od vedení města příkaz, aby po odešlých německých vězních uklidil hřiště, latrínu a přilehlé okolí. K úžasu mnohých se po skončení zadané práce objevil na náměstí před radnicí s kolečkem plným peněz (městská kronika hovoří také o 440 tisících protektorátních nových pětitisícovkách), kterých se zajatci v době internace hromadně zbavovali. Za tento překvapivý nález jako z pohádky tehdy dostal poctivý nálezce od místních radních zaslouženou zákonitou odměnu.
Rodný domek Bohuslava Vrány čp. 940v Popelkách byl v květnu před 75 lety němým svědkem nočního přepadení rodiny Vránových.
Tolik krátká vzpomínka v současné době téměř devadesátiletého pana Bohuslava Vrány na lomnické dramatické události staré tři čtvrtě století. Bohužel přímých pamětníků postupně ubývá, dnes už je jich ještě méně než pověstného šafránu. Co by se však nemělo vytrácet, je paměť národa. Proto je důležité (pokud to ještě lze) včas ji zachytit. Pro naši historii a hlavně pro poučení.
Zaznamenal Jan Drahoňovský během rozhovoru a vzpomínání pana Bohuslava Vrány ze Žďáru u Veselé v Městském muzeu a galerii Lomnice nad Popelkou v průběhu měsíc března roku 2020.
DEUTCH
Nachhall des Krieges – Zwei Türen, die Leben gerettet haben
Kriegen werden nicht von gewöhnlichen Menschen provoziert, trotzdem sind sie normalerweise am meisten betroffen und tragen die Hauptlast der damit verbundenen Probleme und Leiden auf ihren Schultern. In der Geschichte geht es nicht nur um große historische Ereignisse, sondern auch um den Alltag und das Schicksal der kleinen Menschen, über deren oft dramatische Geschichten keine Bücher und Filme existieren. Eine der vielen bemerkenswerten Geschichten ereignete sich in unserer Stadt Lomnitz an der Popelka kurz nach dem Ende des Zweiten Weltkriegs, des Konflikts, der die Menschheit, in Bezug auf Ausmaß, Verlust und Vernichtung, noch nicht kannte.
Es war der 10. Mai, Donnerstag 1945, gegen 18 Uhr. „Die Deutschen sind weg und die Rote Armee ist endlich in Lomnitz an der Popelka.“ Nach sechseinhalb Jahren der Okkupation und sechseinhalb Jahren der angespannten Atmosphäre des Protektorats, verbreitet sich die unglaubliche Nachricht mit der Geschwindigkeit einer Lawine von „Mund zur Mund“. Die frische Luft roch fast berauschend nach Flieder, Freiheit und Hoffnung.
Die Menschen versammeln sich auf dem Husplatz1 und in den angrenzenden Straßen. Sie genießen diesen freudigen Moment. Zu hören sind Gelächter und Jubel, Erleichterung strahlt von allen aus, Musik erklingt, Blumen und Hände den Befreiern zu geben hat kein Ende. Die Stadt ist geschmückt mit unseren und alliierten Nationalflaggen, die aus Verstecken rausgezogen oder hastig genäht wurden.
Diesen historischen Moment will auch die Familie Vrána aus Popelky2 Hsnr. 940 erleben. Und so begaben sich der Vater Josef und der Sohn Bohuslav zu Fuß auf den Weg, um sich diese außergewöhnlichen Momente fürs ganze Leben ins Gedächtnis zu schreiben. Sie konnten nicht wissen, dass ihre Leben in ein paar Stunden plötzlich und ohne Warnung enden konnte, sogar zweimal.
Bei der Dämmerung, nach der Rückkehr vom festlichen Platz, fuhren in der Poděbradova-Straße ein Paar Autos der sogenannten „Nationalgäste“ vorbei – deutsche Flüchtlinge, die aus der Front flohen. Die Kolonne hielt an, und während der Kontrolle zog eine der im Auto sitzenden Frauen angeblich eine Pistole aus dem Wickeltuch des Babys und begann, den Wachdienst zu bedrohen. Es fiel ein Schuss und in der folgenden Panik kam es zu einer Schießerei zwischen Partisanen und Soldaten, die von dem in der Nähe gelegenen Platz zuliefen. Die Familie Vrána befand sich plötzlich und unerwartet im Epizentrum der Lebensgefahr. Der Vater Josef zog seinen Sohn prompt in der nahen gelegenen Nische des Hauses Hsnr. 54. Der Besitzer war damals der Anwalt Dr.jur. František Večerník (jetzt ist der Besitzer der Anwalt Dr.jur.Jiří Bláha). Er drückte seine Rücken gegen die Tür und tastete die Klinke der Haustür an. Zum Glück blieb die Tür unverschlossen. Sie schlüpften schnell in den Vorraum und warteten still in ihrer Sicherheit, bis die letzten Schüsse fielen. Nach einer Weile wagten sie sich rauszugehen. Da erschien ihnen ein schreckliches Bild, wie nach einer Schlacht. Sie sahen Tote Menschen und Pferde auf der Straße und auf dem Bürgersteig, ein Auto, das die Straße überquerte und Verletzungen. Dazu war überall Geschrei zu hören. Laut dem Augenzeugen Herr Vrána junior könnte bis zu sieben toten Opfern geben (Das bestätigt auch die Angabe aus der Stadtchronik, in der aber nur zwei Sätze über den ganzen Inzidenzfall gibt. Ähnlich knapp wurde in seinen Memoiren Prof. Josef Motejl, ein weiterer direkter Teilnehmer an diesen Ereignissen, der als siebzehnjährige Jüngling in der Poděbradova-Straße mit der Waffe den Wachdienst hatte und mit sieben Schüsse in den Beinen schwer verletzt wurde). Die vier Pferde wurden weggezogen und lagen dann auf einer Wiese in der Nähe des gegenüberliegenden Hauses, wo sich heute die Handwerksbrauerei befindet. Noch heute hat dieser lebende Zeuge die Erschossene, einschließlich der tote Pferde, die mit bis zum Himmel ausgestreckten Hufen auf dem Rücken liegen, vor seinen Augen …
Die Vrána Familie kam bald glücklich nach Hause und war voll widersprüchlicher Eindrücke von einem anstrengenden Tag. Nach kurzer Zeit erwartete sie aber Lebensgefahr zum zweiten Mal.
Etwa um eine Uhr nachts vom 10. auf den 11. waren plötzlich starke Schläge zu hören. Als erste reagierte die Frau Marie und weckte ihren Mann. Er versuchte seine Frau zu beruhigen, dass es sicherlich nur die Schreie ihrer Gänse in der Halle waren. Als sich die Schläge an Außentür wiederholten, stand der schläfrige Vater auf, kam im Dunckel in den Flur und mit gedämpfter Stimme sagte: „Wer ist und was wollen sie?“ Die Unbekannten antworteten auf Deutsch: „Zivilkleidung und Essen.“ Nach einer negativen Antwort, dass er ihnen nichts gibt und dass sie weggehen sollen, ertönten Schimpfe, wütende Stoßen und Schläge eines Schafts. Die Tür knackte, aber zum Glück hielt sie aus. In diesem Moment dankte Herr Vrána im Gedanken dem Schicksal und insbesondere dem Tischler Ladislav Bergr, der für sie vor einer Woche einer völlig neuen massiven Tür gemacht hatte. Die alten würden definitiv nicht so vielen Schläge und so ein heftiger Ansturm durchhalten. Noch vor wenigen Tagen würde ein Schlag genug und die Familie hinter ihm würde plötzlich in Lebensgefahr geraten und möglicherweise ein tragisches Ende haben…
Die erschrockenen Kinder Bohuslav und Josef im Alter von 15 und 8 Jahren haben sich bisher unter dem Bett versteckt. Dem Vater fiel ein, dass ein Wachdienst in der nahen gelegenen Kneipe „U Brousilů“ untergebracht war, also öffnete er ein Fenster zum Garten und versuchte, sie mit einem lauten Schrei herbeizurufen. Aber niemand antwortete, nur ein Nachhall aus dem Wald. Er war verzweifelt, voller Angst und Sorge um seine bedrohte Familie, deshalb sprang er aus dem Fenster und geduckt rannte so schnell wie er konnte durch das Tal unter dem Haus, um Hilfe zu suchen. Als die Deutschen ihn merkten, fingen sie an zu schießen. Sie schossen einerseits auf die rennende Figur, anderseits mindestens drei Dosen aus der Maschinenpistole bohrten sich in die Wände des Hauses, bis sich angeblich „die Fenster rasselten und das ganze Haus bebte“. Noch heute, Jahre später, erinnert sich Herr Vrána mit Entsetzen daran, wie seine Mutter einen Nervenshock erhielt, als sie das Gewehrfeuer hörte, weil sie glaubte, dass die Deutschen ihren Mann und Vater ihrer kleinen Kinder erschossen hätten. Als die Eindringlinge um das Haus herumgegangen waren, rannte der ältere Junge aus der Haustür und stolperte durch die Dunkelheit zu den Nachbarn, aber nach dem Schießen und dem Lärm hatten sie Angst, irgendjemanden zu öffnen. Nach ungefähr einer Stunde, die sicherlich die längste Stunde im Leben der Vrána Familie war, kam endlich ein Lastwagen mit bewaffneten Männern an. Als sie aus dem Wagen sprangen, kämmten sie die unmittelbare Umgebung aus, aber ohne Erfolg.
Später stellte sich heraus, dass es um etwa zehn deutsche Gefangene ging, die aus dem Spielplatz (das Areal des heutigen Sommerfeldes) geflohen waren, wo sie nicht ausreichend bewacht waren. Sie haben wahrscheinlich irgendwo vor der Gefangennahme Waffen versteckt, die sie später benutzten. Nachdem sie von Vrána Familie flohen (sie flohen wahrscheinlich durch ein nahe gelegenes „Grab“ und Kordíks Wald), wurden sie später irgendwo in der Gegend von Tuhein3 festgenommen und entwaffnet. Die Mutter musste wegen des Entsetzens noch sehr lang von dem örtlichen Arzt Munzar behandelt werden. Ähnliche Erfahrung hatte auch der Nachbar, Maurer, František Plichta aus dem Haus Hsnr. 939. Mit seiner Familie versteckte er sich vor der Bedrohung in dem Keller. Viele Tage breitete sich das Gerücht, dass bei der Vrána Familie eine Schießerei wurde und dass die alle tot sind. Als die Familie später in Stadt lebendig erschien, waren die Bekannten und andere Leute sehr verwundert und hatten viele Frage.
Aus den kleinen Fragmenten der revolutionären Tage im Mai erinnerte sich Herr Vrána noch an zwei interessante Ereignisse. Erstens erinnerte er sich an die wiederholten Berichte im lokalen Rundfunk, in denen Freiwillige aufgefordert wurden, die gefangenen Deutschen auf dem Spielplatz zu bewachen, und sie später als bewaffnete Eskorte zu Fuß nach Jitschin4 zu begleiten. (vor der Lhota-Bradletz5 flohen aber im unbewachten Moment viele von ihnen und versteckten sich in den Wald). Die zweite Erinnerung bezieht sich auf Herrn Erben, der ebenfalls mit seiner Familie in der Leichenkammer auf dem Friedhof lebte. Ihm wurde befehlen, weil er der Straßenkehrer der Stadt war, nach den deutschen Gefangenen den Spielplatz, die Latrine und die Umgebung aufzuräumen. Zum Erstaunen vieler erschien er nach Beendigung der Arbeiten auf dem Stadtplatz vor dem Rathaus mit einem Rad voller Geld (die Stadtchronik spricht auch über 440.000 in Protektorat-Banknoten mit dem Nennwert fünftausend), das die Gefangenen massenhaft zum Zeitpunkt der Internierung loswurden. Für diesen überraschenden Fund erhielt der ehrliche Finder eine wohlverdiente Belohnung von dem Gemeinderat.
Das war eine kurze Erinnerung an die Dramaereignisse in Lomnitz, die schon Dreivierteljahrhundert alt sind, von dem derzeitig fast neunzigjährigen Bohuslav Vrána. Leider nimmt die Zahl der direkten Zeugen allmählich ab. Was sollte sich aber nie verlieren, ist das Nationale Gedächtnis. Daher ist es wichtig (wenn es noch möglich ist), es rechtzeitig zu erfassen. Für unsere Geschichte und besonders für die Belehrung.
Aufgezeichnet von Jan Drahoňovský während eines Interviews und bei Erinnern von Herrn Bohuslav Vrána aus Žďár u Veselé im Stadtmuseum und in der Galerie von Lomnitz an der Popelka im März 2020.
1 Husovo náměstí
2 Teil der Stadt Lomnitz an der Popelka
3 Tuhaň
4 Jičín
5 Bradlecká lhota