Jako červená nit se Lomnickem klikatí říčka s až pohádkově libozvučným jménem Popelka. A obdobně jako ta dívka z Pohádky neměla ani Lomnice nad Popelkou v minulosti na růžích ustláno. Ve své více než sedmisetleté historii se často jen popelila v záři okolních honosnějších městských sídel. Nejméně sedmnáctkrát byla zpopelňována a stravována požáry, které se železnou pravidelností toto podkrkonošské městečko ničily a brzdily jeho rozvoj. Těžko se žilo na březích říčky Popelky v odlehlém hornatém koutu Čech.

Vlastně ani jméno říčky není zcela původní. Popelka se totiž kdysi nazývala Lomnicí a na vznik jejího jména existuje několik teorií. Tato říčka se ve Staré Lomnici lomí a mění směr, čili tvoří ohyb neboli „lomnici“. Jedná se však o výklad novodobý, tedy méně pravděpodobný. Slovo lom znamená i praskot, vývrat, což prý má naznačovat, že říčka vytékala z vyvrácených polámaných lesů. Do třetice jedno z dalších vysvětlení a historiky nejvíce přijímané hovoří o vodě pramenící z lomu. V dávných dobách prý měla i přívlastek „Zlatá“, a to proto, že se v kopcích Morcinova a Rváčova těžilo zlato a stříbro. Zdá se však, že pověsti o zlatonosné Popelce byly poněkud přehnané…

S názvem říčky souvisí i pojmenování našeho města, které procházelo dlouhým a složitým vývojem, které se definitivně ustálilo do dnešní podoby na konci 19. století. V konfirmačních knihách z let 1354 – 1430 a v Soudní knize města Jičína (1361 – 1407) se naše město jmenuje pouze Lomnice, latinsky Lompnicz. V 16. a 17. století se zdejší město v listinách nazývá Lomnice nad Popelkou hory Tábor nebo i naopak Lomnice hory Tábor nad Popelkou. V době rekatolizace došlo k vypuštění přídavku „hory Tábor“, který se přestal používat. Zvláště v 19. století se také objevuje název Lomnice u Jičína. Rozhodnutím Rady města z dubna roku 1896 je přijat již definitivní oficiální název města Lomnice nad Popelkou.

Nyní se konečně dostáváme k pojmenování říčky Popelka. Jak už bylo řečeno, původní název této říčky zněl „Lomnice“. Někdy na přelomu 15. a 16. století zúrodňovali naši předci svá chudá políčka na Lomnicku umělým hnojivem, které si sami vyráběli z tzv. lupků, což byly permské usazeniny tvořené zkamenělými zbytky rostlinných a živočišných těl. Po vypálení se lupky mlátily cepy a byly rozhazovány po poli jako hnojivo. Rolníci nazývali tyto hořlavé lupky popelovými skalkami neboli „popelkou“. Tato činnost místního obyvatelstva se tak stala v pojetí zemských úřadů charakteristickým znakem pro odlišení Lomnice nad Popelkou od ostatních Lomnic. Kdy se prvně tento název začal používat, nám není přesně známo, nejstarší záznamy o Lomnici nad Popelkou existují z 16. století.

Určitou zajímavostí je skutečnost, že v bývalém Československu bylo sedm měst a obcí, které nesly název Lomnice, ale s různými přívlastky. Vedle Lomnice nad Popelkou šlo ještě o Lomnici nad Lužnicí, dále u Sokolova, u Rýmařova, u Tišnova a také nesmíme zapomenout na Tatranskou Lomnici a Veľkou Lomnici dnes na území jiného státu. Dokonce na přelomu 70. a 80. let docházelo na populární pravidelná setkávání a soutěžení mezi zástupci jednotlivých měst. Dodnes máme v archivu místního muzea soubor fotografií a kroniku z těchto každoročních letních setkání; a to díky jednomu z jejich pilných organizátorů – Antonínu Vokřínkovi.

V průběhu historie byla na březích Popelky vystavěna také řada mlýnů, které však s rozvojem průmyslu postupně nenávratně mizely. Když půjdeme podél toku Popelky, můžeme jmenovat alespoň některé. První byl tzv. starolomnický Dědečkův válcový mlýn. Není bez zajímavosti, že v něm také prožil několik klukovských let budoucí premiér české vlády v letech 1997 – 1998 doc. Ing. Josef Tošovský (nar. 1950). V jeho bezprostředním sousedství stál Matoušův mlýn, někdy zvaný pro své tajemné vzezření také „Čerťákův“. Není to zase až tak dávno, kdy „lehl popelem“ a dnes tu můžeme objevit pouze nepatrné zbytky zarůstající kopřivami. Dále bývalý vrchnostenský podhrázský mlýn o dvou složeních, poprvé připomínaný již v roce 1667. Na Podměstí bývaly kdysi mlýny dva, při jednom z nich později vznikla i pila knížete Rohana. V obci Nová Ves nad Popelkou se dokonce nacházely mlýny tři, následoval mlýn v Brodkách a další mlýny byly taktéž i na dolním toku Popelky, než její vody pohltila řeka Oleška.

Pro úplnost dodejme, že Popelka v našem městě napájela několik rybníků, bohužel dnes většinou zrušených. Rybník „Matoušák“ (1,31 ha), další dva menší starolomnické rybníky na horním toku, dále „Zámecký“ (2,21 ha) a podměstský zvaný „Nepokoj“.

Studny s vodou z průsaků Popelky za bývalým hostincem U Brousilů dodávaly pomocí dřevěného potrubí vodu potřebnou na výrobu jedinečného piva lahodné chuti ve zdejším pivovaru. Na toto původní již nefunkční potrubí narazili dělníci při kopání základů dvou „věžáků“ „V Popelkách“ v polovině 80. let minulého století. Pivovarnictví mělo v Lomnici velkou tradici. Právo vařit pivo a pálit kořalku platilo již v 15. století. K roku 1462 je připomínán místní pivovar a sladovna. Poslední pivní várka tohoto lomnického moku byla uvařena v roce 1958, kdy došlo k definitivnímu ukončení výroby piva.

Po této říčce jsou pojmenovány i některé části města – „V Popelkách“ a dále „Popelka“, dělící se na „Přední“, „Zadní“ a „Malá Popelka“. Mimo jiné se její jméno odráží i v názvu zdejšího Loutkářského spolku „Popelka“ a také v názvu drogerie téhož jména na náměstí u kostela. Ve výčtu nesmíme zapomenout ani na lomnické starší mažoretky; nazvané (jak jinak) – „Popelky“. Určitou zajímavostí je i fakt, že místní rodák akad. mal. Josef Kábrt vytvořil působivé ilustrace ke knize pohádek „O Popelce“ s textem spisovatelky Marie Kubátové.

A když už jsme u tématu pohádky, musíme také zmínit činnost paní Zdenky Dlouhé, jež sesbírala a zachytila pověsti a pohádky z Lomnicka. Jedna z nich také vypráví o zdejším vodníkovi jménem Mikl, který žil v Popelce. Opatroval svoji tůňku, za obydlí mu prý sloužila stará vykotlaná vrba skloněná v trsech blatouchů a orseje. Vrba v noci světélkovala a sváděla z horské stezky formany. Mikl pochytával nebohé vozataje v bažince, strkal jejich dušičky do kameninových hrnců a dbal, aby dobře přiléhaly. Strašil babky, šňořil se pentličkami a sojčími pírky, leštil si vysoké červené boty a utahoval si pod krkem šátek stejné barvy. Chodil do Vysokého na jarmark, z koupeného manšestru si dával šít nové kalhoty, ševcoval, ale když začal divně pokukovat po panenkách, musel z kraje pryč. Svoje hříchy odčinil čištěním žlabů do lomnických kašen (Je snad novoveská pískovcová socha autora Josefa Pánka, číhající u hlavní cesty na kolemjdoucí pocestné, přesnou kopií a nostalgickou vzpomínkou na pohádkového vodníka Mikla?).

Zbývá ještě shrnout několik suchých údajů zjištěných v Českém hydrometeorologickém ústavu v Praze. Pramen Popelky se nachází na území mezi Morcinovem a Hrádkami, tok je dlouhý 13,0 km a vlévá se do Olešky u obce Ústí u Staré Paky, kde je průměrný denní průtok 258 litrů za sekundu. Plocha povodí se rovná 27 km čtverečných.

Životodárná voda místní říčky po staletí sloužila ku prospěchu „Lomničanů“. Naštěstí město uchránila dramatických záplav, až na některé nepodstatné výjimky tvořící pravidlo. Čas od času však „zazlobí“ a rozlije se do okolních luk a polí, např. v okolí Nové Vsi n. P. a Ústí u Staré Paky.

Hospodářský rozmach a všeobecný pokrok však poněkud Popelku časem „ušmudlal“ (podobně jako macecha tvář její pohádkové jmenovkyni). A není divu. Vždyť Lomnice přelomu 19. a 20. století byla pro množství zdejších továren a dílniček nazývána „industriální velmocí Podkrkonoší“. Nechtěným rubem věhlasu a prosperity prudce rozvíjejícího města se však právě díky tomu stala z průzračné říčky místy až páchnoucí stoka. Ani se nechce věřit, že kdysi v minulosti stačilo před naší Popelkou pokleknout a moci se z ní zhluboka a hlavně bez obav napít a osvěžit. To vše odnesl neúprosný tok času. Od té doby již proteklo mnoho vody v korytu lomnické říčky.

V průběhu staletí se tvar koryta Popelky, především v její horní části, poněkud měnil. Vedle přírodních vlivů k tomu přispěly také ekonomické plány šlechtických majitelů lomnického panství, kteří nechali svézt její tok do Staré Lomnice. Důvodem bylo zřízení soustavy rybníků a mlýna, jenž byl vítaným zdrojem finančních příjmů.

Dnes, z větší části „zatrubněné“ Popelce, je v místech, kde opouští naše město, opět vrácena její původní čistota. Na samém konci Lomnice směrem k Nové Vsi (taktéž nad Popelkou) je provozována od roku 1997 čistička odpadních vod splňující po rekonstrukci v roce 2010 veškeré parametry na kvalitu vypouštěné vody. Tolik krátká úvaha a hrst informací o „naší“ Popelce, jež neodmyslitelně patří k historii a koloritu Lomnice. Možná i proto se také již mnohokráte stala vděčným inspiračním námětem řady výtvarníků.

S úctou a pokorou k životodárným pramenům této říčky autor článku Jan Drahoňovský, rodák lomnický „křtěný Popelkou“, rozený v posledním roce existence lomnické porodnice.