V archivu městského muzea se nachází, bohužel bez jakýchkoli dalších identifikačních údajů, útlá brožurka vydaná tiskárnou V. Kotrba, Praha II. na paměť Elli Doležalové (17. 4. 1931 – 14. 2. 1945), která se stala jednou z obětí spojeneckého náletu na samém konci války, jenž byl souhrou a výslednicí náhod i fatálního omylu. Nejprve smutný příběh zasaďme do rámce známých obecných faktů, které suše vypovídají o běhu událostí.
Na Popeleční středu a svátek sv. Valentýna 14. února 1945 bombardovaly americké vzdušné síly (USAAF) zcela nečekaně hlavní město protektorátu Čechy a Morava. Nálet na Prahu provedlo 62 amerických letounů B – 17 z 91. a 398. bombardovací skupiny 1. letecké divize 8. armády amerického letectva, startujících ze základny v anglickém Nuthampsteadu. Během náletu trvajícího pouhé 2 minuty (od 12:25 do 12:27 hod.) bylo na Prahu svrženo přibližně 152 tun trhavých a zápalných bomb v širokém pásu od Radlic až po žižkovské nákladové nádraží. Svědci hovořili i o hrůzných popáleninách fosforem. Neodolala také řada protileteckých krytů, kde umírali ti, jenž v nich hledali bezpečí. Nejvíce byla poškozena část od Palackého mostu přes Karlovské náměstí až po Vinohrady. V důsledku náletu bylo zabito 701 lidí, zraněno 1184, přes 80 zůstalo nezvěstných (až v roce 1971 objevili stavaři ve sklepě domu na Vinohradské třídě 23 mrtvol, udušených v zasypaném krytu). Bombardováním bylo zasaženo přes 2500 pražských domů, z toho 68 zničeno úplně, těžce poškozeno více jak 250 a 11 tisíc lidí ztratilo střechu nad hlavou. Došlo také na poškození řady památek – středověký Emauzký klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga a divadlo, Gröbova vila, sochy na Palackého mostě atd. Byl zničen i rohový dům na Rašínově náměstí, kde na jeho místě vyrostl až v roce 1996 tzv. Tančící dům. K výčtu materiálních ztrát můžeme přičíst také na 40 tramvajových vozů. A pravděpodobné příčiny náletu? Bombardování Prahy bylo způsobeno souhrou několika náhod – navigačním omylem, během letu panovala naprostá mlha, foukal silný vítr, porouchal se palubní radiolokátor hlavního navigátora skupiny, svou roli sehrála i podobnost toků řek protékajících oběma městy, jak Prahou, tak Drážďany, kam původně letadla směřovala. Dalším faktorem mohl být i nedostatek paliva pro dosažení cíle a z toho plynoucí postupně stoupající nervozita posádek. K ničivosti útoku jistě přispěl též fakt, že pražský hasičský sbor musel o den dříve odjet pomáhat do vybombardovaných Drážďan (kde dle pamětníků hořely i kameny a záře i výbuchy byly viditelné a slyšitelné až ve vzdáleném Tanvaldu). Skutečností však zůstává, že tehdy Praha nebyla ani hlavním bombardovacím strategickým cílem spojenců, a ani vedlejším – tedy náhradním…
Vraťme se ale k Ellince Doležalové. Bohužel nacházela se v daném okamžiku ve špatném čase na nesprávném místě. Smrt její život ve vteřině přervala v mladém věku třinácti let. Nešťastní rodiče Oldřich a Ella Doležalovi, majitelé známé Slovanské cestovní kanceláře (zal. 1907), jenž měla hlavní slogan „S Doležalem na Jadran!“, nechali na její památku o dva roky později vytisknout písemné oznámení s textem: „Při náletu na Prahu 14. února 1945 zahynula jediná naše hodná, krásná, skromná dceruška … žákyně Vyšší dívčí školy III. A. Krutá nelítostná rána osudu postihla naši rodinu, kdy bylo ztraceno všechno naše štěstí. Vzpomeneme drahé naší Ellinky na zádušní mši Sv. v chrámu Páně sv. Voršily v Praze II, Národní tř., v pátek dne 14. února 1947, v 9 hodin dopoledne“. Nechybí ani perokresba na titulní straně nazvaná „Tonoucí se růže v rozpuku“ a procítěná slova básníka Jiřího Zhory (vlastním jménem Karel Pošva, rodák z Kutné Hory, absolvent právnické fakulty Univerzity Karlovy) plná žalu a bolesti, jednoduše nadepsané „Vzpomínka“, v mnohém odrážející dobovou atmosféru. Stojí za ocitování v jejím plném znění:
Konec světa, nebe peklem bylo,
do svých spárů Prahu uchvátilo.
Ne nepřítel jen, přítel vraždil též.
Tragický omyl, pamatuješ?
Už je to minulost, už je to historie –
a jen ten dívčí smích, ten ještě pro Vás žije,
kdo znali jste ji. Sladký dívčí smích.
A trpká písnička, písnička o růžích,
jež spálil mráz.
Svou drahou letí čas
a věci včerejší se v temný mythus mění.
A jen ten dětský smích své stříbro nerozmění
a dále hlaholí pro Vás, kdo jste jej znali
a křehkou jeho něhu milovali.
Hvězdička nezhasla, na nebe hleďte tiše,
v obláčky dívčí prst veršíky píše –
zase je s Vámi, zas Vás měkce hladí –
zase ji laskáte a zas ji máte rádi.
Jde život drahou svou, na Vás se portrét dívá
děvčátka. Dívá se. Drůžička píseň zpívá.
Drůžička bílá košík květů nese –
z procesí vyhlédne a po Vás ohlédne se –
a jak se stará píseň rozezněla,
zas stará rána jizvu otevřela –
ale ta hvězda z nebe hovoří tiše k Vám všem –
neplačte, vzpomínejte na mne s úsměvem –
neumřela jsem, jsem s Vámi svěží a živá –
jen poslouchejte, můj sopránek zase zpívá –
miliony děvčátek zemřely v této válce,
zapomenout na ně, byl by hřích,
a já, já jsem jen jedna z nich –
můj úsměv se v úsměvy jiných proměnil –
a je mu souzeno, aby v úsměvech jiných žil –
neplačte, se mnou se smějte, život jde dál –
můj úsměv s Vámi jde, aby Vás
také zas rozesmál.
Lehká je rada, kalný je života proud,
ono se řekne – zapomenout –
tož na nebe hledíte k nebi obráceni
a říkáte tiše: Byla a není.
A ona zatím svým hlasem dále Vás mámí,
a neumírajíc věčně je s Vámi.
A na závěr přidejme naši prosbu. Po Ellince Doležalové zbyly kromě drobné brožurky pouze dvě zažloutlé fotografie. Nic víc. Rádi bychom doplnili další střípky do mozaiky druhé světové války na Lomnicku, neboť dějiny netvoří jen stěžejní události světového dosahu, ale také osudy, mnohdy velmi dramatické a tragické, obyčejných prostých a bezbranných lidí, kteří však na válečné konflikty doplácejí ze všech nejvíce. Proto se obracíme na širokou veřejnost o pomoc – chceme se i přes propast času pokusit zjistit další informace, především jestli pocházela z našeho města, či zde měla příbuzné, které pravidelně navštěvovala. Výše uvedené archiválie nalezené v muzeu naznačují, že by tomu tak být mohlo…
Mgr. Jan Drahoňovský
