Výjimečná kolekce malovaného lidového nábytku v lomnickém muzeu
Malovaný lidový nábytek je bezesporu jedním z nejvýraznějších projevů rustikálního výtvarného umění. V průběhu především 18. a hlavně 19. století se stal nedílnou součástí životního prostředí našich předků, obklopoval je v jejich denním životě, tvořil kulisu příbytků, sloužil k praktickým potřebám bydlení, ale též k reprezentativním účelům. Velká část malovaného lidového nábytku se v prvé řadě uplatnila jako svatební dar, jelikož pořizovací cena byla totiž značná. V tomto případě nechyběl na darovaném nábytku vedle další výzdoby hlavně motiv ptáčků či stuhou svázaných kytic, abstraktních symbolů plodnosti a manželského svazku.
Malované ozdobné prvky můžeme na lidovém nábytku vysledovat již od konce 17. století, svého vrcholu dosáhl na přelomu 18. – 19. století, v druhé polovině téhož století postupně ztrácí na oblibě a v závěru zcela zaniká. V zásadě je možné obecně říci, že nejstarší kusy tohoto typu nábytku se v celé naší vlasti zachovaly především v bohatších jihozápadních Čechách. Jména většiny tvůrců, ať už lidových či pololidových truhlářů a malířů (až na vzácné výjimky), dnes již neznáme a zůstávají v anonymitě. Vzácně jsou společně s letopočtem někdy uvedeny alespoň jejich iniciály. Jednotlivé kusy a každý je svým způsobem originálem, jelikož nenajdeme dva zcela identické, jsou dokladem umu a tvořivé invence našich předků. V dnešní době se stal malovaný lidový nábytek, a to zcela právem, jednou z nejobdivovanějších složek tradiční lidové kultury, vyhledávaným a ceněným předmětem jak ze strany kunsthistoriků, tak i sběratelů. Velké procento tohoto typu nábytku se však nevratně ztratilo v cizině, kam byl překupníky ve velkém v 90. letech vyvážen.
Podstatnou část celkových sbírek lomnického městského muzea tvoří právě kolekce malovaného lidového nábytku a to v úctyhodném počtu sedmi desítek kusů, o to cennější, že se ve většině případů jedná o mobiliář z Podkrkonoší, kde se vyvinul do pozoruhodné krásy a rozmanitosti. Ač poměrně chudá oblast Čech, byl kuriózně nábytek z tohoto regionu co do výmalby a řezby nejzdobnější z celé naší vlasti. Tento počet lomnické městské muzeum řadí mezi instituce s největším sesbíraným množstvím. Větší sbírku mal. lid. nábytku obhospodařuje např. pouze Národní muzeum v Praze, specializované muzeum na Tvrzi Žumberk v jižních Čechách, Skanzen Vysoký Chlumec, Krajské muzeum v Liberci, Vísecká rychta v Kravařích a několik málo jiných. Například poslední ze jmenovaných má sice exponátů více, ale většinu v depozitářích, na rozdíl od nás. Lomnické muzeum má k dispozici pouze jeden malý depozitář třírozměrných předmětů. Z tohoto důvodu je proto většina našeho mobiliáře vystavena ve stálých expozicích.
Další primát drží lomnické muzeum díky malované truhle s letopočtem 1735, nalezené v roce 2015 na půdě domu čp. 3 na Skuhrově. Výjimečnost spočívá ve faktu, že se jedná o nejstarší datovaný malovaný lidový nábytek jak v naší instituci (dosud 1744), tak i v Čechách na sever od Prahy. Kupříkladu Okresní muzeum v Jičíně má ve své sbírce, která je co do počtu srovnatelná s lomnickou, nejstarší malovanou skříň z oblasti Podkrkonoší s datací 1737, tedy o dva roky mladší než naše truhla. Paradoxem je, že vzácná truhla ze Skuhrova ještě donedávna sloužila jejímu tehdejšímu majiteli jako kurník pro slepice. Pět minut po dvanácté se ji podařilo restaurovat (což je naší velkou prioritou a každoročně klademe na tuto činnost velký důraz) a do původního stavu uvést muzejnímu dlouholetému externímu „dvornímu restaurátorovi“ panu Krišpínovi, který nám v průběhu let opravil a obnovil původní krásu u dvou desítek kusů. Nyní zmíněný „Mistr truhlářský“ aktuálně renovuje malovanou truhličku, kterou v loni v létě objevili pracovníci muzea nekompletní, rozštípanou a připravenou na spálení u ohniště v Oboře (?!). Její doslova „zmrtvýchvstání“ mohou návštěvníci muzea posoudit v prvním prázdninovém měsíci, a to přesně po roce od jejího náhodného zachránění (i exponáty, podobně jako lidé, mají své osudy a všichni muzejníci napříč naší vlastí by mohli o jejich spletitých cestách do expozic a depozitářů dlouze vyprávět).
Podobně jako výše uvedená truhla z roku 1735 mají ještě v našich sbírkách renesanční prvky další tři nedatované truhly, jedna dokonce se třemi tajnými šuplíky (dnes prázdnými), pocházející ze stejné skuhrovské chalupy. Jedna ze skříní, bohužel nedatovaná a pravděpodobně v průběhu let dodatečně přetřená, má dokonce i prvky gotické – ve dvou předních rozích je vybrání na spodní části skříně ve tvaru lomeného gotického oblouku. Nejstarší datovaná skříň z naší sbírky nese letopočet 1788 a pochází z nejhezčí dřevěnky na Karlovském náměstí s barokními volutami ve štítu.
Vzhledem k rozměrům jednotlivých kusů nábytku a velikosti sbírky naleznou návštěvníci tyto exponáty rozprostřené ve všech čtyřech patrech lomnického muzea. Tvoří zcela jistě jednu z hlavních částí naší sbírkotvorné činnosti. K sesbírání této cenné kolekce přispěli svým dílem všichni správci a ředitelé naší instituce, a to v průběhu celé její historie od roku 1891. Plným právem můžeme říci, že největší zásluhu má však pan Bohumír Kozák (ve funkci od roku 1937 – 1968), který na přelomu 40. – 50. let, kdy se v domácnostech hromadně měnil starý nábytek za nový sektorový, jej zcela programově započal shromažďovat a obětavě svezl především z okolních obcí do prostorné vstupní haly muzea. Inicioval také záchranu malovaného mobiliáře z loveckého zámečku v Oboře, kde měli Rohanové vedle neogotického nábytku také interiér vytvořený v lidovém duchu, a ze zrušeného muzea v Libštátě.
V muzejní sbírce jsou různé typy malovaného lidového nábytku, kromě skříní a truhel také mísník, postel s nebesy, kolébka, police, chybí však koutnice. Skříně jsou čtyřboké, šestiboké, jednodvéřové i dvoudvéřové. Zdobení jednotlivých kusů je rozličné dle vkusu a invence tvůrců, mnohdy ovlivněné majetností zadavatele či tehdejšími módními trendy. Kromě předešlých uvedených slohových stylů je u několika kusů také uplatněno rokoko, klasicismus a empír. Některé jsou zcela jednoduché ploché a bez ozdob, jiné opatřeny lištami, vyřezávanými okraji jednotlivých polí, volutami, zapuštěnými polosloupky, střapci, nástavci, se sokly bez nohou (renesanční), s nohami, tzv. kuželkami (barokní).
Pokud jde o výmalbu, hlavním znakem tohoto typu nábytku je velká až nápadná pestrost barev. Základní podmalba nábytku v oblasti Podkrkonoší a Českého ráje je modrý podklad s tzv. mramorováním, v příhraničí s původním hlavně německým obyvatelstvem je podklad barvy zelené. V jednotlivých polích, většinou zrcadlově rozdělených, jak na přední stěně, bocích a víku se objevují především rostlinné motivy (růže, chrpy, tulipány, astry, luční květy atd.), dále postavy, vázy, stromy, keře, budovy – především kostely, geometrické obrazce, např. růžice, ale i stuhy, věnce, ptáčci atd. Zcela samostatnou kapitolou je ikonografická výzdoba. V naší oblasti bývala hodně frekventovaná Panna Marie Bozkovská – patronka Podkrkonoší, z dalších světců se objevují např. v baroku oblíbený sv. Jan Nepomucký, dále sv. Antonín, sv. Josef, sv. Anna, Panna Marie Bolestná, Panna Marie s děťátkem, sv. Barbora, sv. Kateřina, sv. Veronika, motiv Ukřižování atd. V mnoha skříních jsou z vnitřní strany dveří vlepeny malé svaté obrázky, většinou majiteli pořízené v rámci poutí a procesí.
Za pozornost také stojí kovové prvky – dveřní závěsy, zámky, štítky a postranní madla určená k přenášení. Mnohé z nich bohatě zdobené jsou nádhernými ukázkami zručnosti starých kovářů a doslova řemeslnými šperky.
O kulturně historickém významu bohaté sbírky malovaného lidového nábytku v lomnickém muzeu svědčí také hojné zmínky v odborné i populární literatuře. Dále také fakt, že v roce 1979 si ministerstvo kultury vybralo na celorepublikově šířený plakát jako motiv k osvětové propagaci v rámci Mezinárodního dne muzeí interiér naší etnografické sbírky. Věřme, že také v budoucnu bude mít Městské muzeum a galerie Lomnice nad Popelkou štěstí na další zajímavé přírůstky a že se tato svým rozsahem a kvalitou výjimečná kolekce malovaného lidového nábytku uchová k poučení a potěše dalších generací návštěvníků i badatelů.
Jan Drahoňovský – ředitel MMaG